Kecy

Kdybych tak mohl změnit svůj život... aneb kecy, kecy

7. srpna 2017 v 9:53 | Kory
Stává se mi to znepokojivě často. Ať už u mě samotné nebo u kamarádů a lidí, co jen tak náhodně zaslechnu.
Velké plány. Neurčité i konkrétní. Naučím se... něco. Budu cvičit a mít "struhadlo." Pojedu někam. Bla, bla, bla.
Někdy to jsou hodně náročná až nesplnitelná předsevzetí, někdy je to snadné a stačí k tomu málo.
Obvykle jsou to ale věci, které vyžadují nějakou aktivitu. Přijde mi, že hodně lidí si to všechno představuje nějak úplně zvráceně.

Arťom vs. Robert Langdon

19. června 2017 v 21:22 | Kory
Hodně jsem o tom přemýšlela, a něco takového chci světu sdělit už hodně dlouho.
V podstatě mi jde o popis postav, které mám a naopak nemám ráda.
Velice dobře to jde právě na fenomenálním Robertu Langdonovi. Začala jsem o tom přemýšlet, když jsem četla Soumrak od Glukovského, který má na obálce napsáno, že jde o ruskou odpověď Danu Brownovi. Takže jsem to začala srovnávat, srovnávat Roberta Langdona s Glukovského postavami, Arťomem, Janem Nachtigallem a Dmitrijem Alexejevičem.

Bubliny, spravedlnost světa a podobně

27. dubna 2017 v 22:18 | Kory
Normálně články na téma týdne píšu pouze z důvodu reklamy na hlavní stránce blogu. Nějak to spolu souvisí, ale stejně to hlavně chci propagovat. Teď je to jinak. Sociální bublina, ve který žiju, mi přišlo jako... no, jako dost zásadní a tak trochu palčivé téma, kterému se obvykle spíš vyhýbám.
Žiju v mírumilovném světě. Ve světě, kde jsou všichni v rodině rádi, že se můžou společně naobědvat, nekují se žádné intriky, věci se říkají víceméně narovinu, lidi čtou knihy, nekoukají na televizi, kde se rodiče nechovají dětinsky.
Mám skvělý život. Rozhodně ano. Nejsem z těch, kdo si prošli nějakým peklem v podobě rozvodu rodičů, týrání, smrtí, depresí, šikanou, chudobou a tak. Nic se mi nestalo. Nikdy.
Všechno, co dělám, se mi zatím víceméně daří. Dostala jsem se na střední a teď i na vysokou, udělala jsem autoškolu, čekatelky, vůdcáky, všechno. Mám přátele, nežiju život jen u počítače a doma, mám celkem dost zážitků, na které můžu vzpomínat, i možností, které se přede mnou otevírají.
Jsem za to nesmírně vděčná. Přesto si říkám - kdy se to zvrtne?

Proč nepíšu básně aneb skupiny, co nesnáším no.1

18. dubna 2017 v 12:28 | Kory
Neumím to. To je jasný. Básně mám hrozně ráda, ale jsem strašně náročná na ty, co je píšou, aby se to rýmovalo dobře, když se to teda už rýmuje. Nesnesu, když vidím v nějaké básni verš, který nevychází na délku, nebo rým, který se rýmuje jenom poslední slabikou, ne-li dvěma posledníma písmenama, aka nepočítej-neutíkej. Proto nesnáším většinu blogových amatérských básníků a proto se taky na básně neodvážím... a nemám na to ještě z mnoha dalších důvodů.

Ale tenhle článek jsem zamýšlela psát o něčem jiném. O tenké hranici mezi poetikou, kterou miluji, a poetikou, jenž hluboce nenávidím. (No dobře, to je trochu přehnaný, spíš tím myslím, že mě trochu otravuje xD.

Abeceda idolců

4. dubna 2017 v 12:29 | Kory
Už dlouho jsem měla v plánu si sepsat nějaký seznam všech postav z knih, filmů a seriálů, co se pro mě staly významnými. Tak jsem to konečně zkusila, a... je jich fakt HODNĚ.
Přemýšlela jsem, jak je filtrovat, od jaké míry nadšenosti z nich je sem mám psát... a nakonec je to takhle: všichni v seznamu jsou kluci a je to od mých asi tak třinácti let až doteď.
A jsou tu všichni - od těch, co jsem žrala dlouhý měsíce až po ty, co byli jenom záchranou, kterou jsem použila, abych měla např. motivaci dočíst nějakou knihu - většinou jsem si vsugerovala, že je mám ráda, aby na té knize byla alespoň něco zajímavého. Výsledkem bylo, že jsem je někdy potom dokonce začala mít opravdu ráda. Jedno mají ale všichni společné
- do všech jsem se, alespoň na chvíli, nějakým způsobem vžila.
A tady je jejich dlouhý abecední seznam spolu s poznámkami. Nepodařilo se mi najít síraka jen na písmena C,I,Q,U a Z, jinak na všechny.
Na konci je ještě speciální kategorie - týpci, nebo možná i nějaký holky, který jsem měla fakt ráda, fascinovali mě, bavilo mě o nich číst, občas jsou dokonce objektivně i subjektivně lepší než ti síráci, ale prostě jsem se do nich nevžila tím správným způsobem, takže v seznamu zařazeni nejsou.

Pitomej instagram

16. února 2017 v 9:52 | Kory
Debilní, shnilá věc. Proč? Ráda tam dávám fotky, sice to téměř nikoho nezajímá, ale stejně jako tenhle blog to nakonec dělám spíš jako takovej svůj deníček. Ale stejně má člověk vždycky radost, když to někoho zajímá, aspoň kamarády. A pak vás váš kamarád/kamarádka přestane sledovat. Proč? Proč to udělala? Proč? A nemůžu se jí zeptat, protože to je taková blbost, nemělo by mi prostě záležet, kdo mě ne/sleduje na instagramu, nechci aby mi na tom záleželo, vlastně mi na tom vůbec nezáleží, že ne, takže proč bych z nich měla tahat, proč mě nesledujou?
Ale. Ale žere to člověka dost. Je to nesmysl, a to je na tom to nejhorší. Aghg jo.

Sníh

10. února 2017 v 9:19 | Kory
Je sníh. Nevím, jestli je všude, nebo jen tady u nás na severu, ale tady už leží od začátku ledna do teď - a jeho docela dost, takže to vypadá, že třeba ještě nějakou chvíli vydrží. Lidi na něj nadávají. Mě už upřímně taky příliš nebaví se střídavě brodit břečkou a klouzat po ledu, ale když pominu tyto nepraktické okolnosti, jsem nadšená. Nemiluju zimu ani sníh, teda ne nějak přehnaně. Ale po tomhle se mi fakt stýskalo - po tom, když je opravdová zima, tak opravdová, že se člověk může těšit na jaro.
V minulejch letech to vypadalo tak, že zima byla jen hnědá a když pak přišlo jaro, přišlo tak postupně, že si toho člověk ani nevšiml. Nepředpokládám, že sníh vydrží do března, ale kdoby jo, bylo by to skvělý, a kdyby ne, tak to nevadí, protože si stejně nepamatuju snad žádnou zimu ve svém životě, kdy by sníh ležel celou dobu od ledna až do března, v únoru to tálo vždycky.
A lidi, co nadávají na sníh, mě štvou. A když není, nadávají, že není. Teda většinou. A jestli bude příští rok někdo říkat, že "zase není sníh", tak ho kopnu.

Proč nechci vařit při postapokalypse

20. ledna 2017 v 9:10 | Kory
Jonáš Ř. napsal povídku na wattpad. O zombie apokalypse. Bůhvíproč píše o reálných lidech. Teda, na jednu stranu to chápu, kdybych někdy něco seriózního psala, taky bych chtěla psát o reálných lidech, ale aspoň bych jim změnila jména nebo tak.
Neříkám, že to pro mě není pocta, být v povídce, když teda není erotická.
Ale. ALE.
Zklamalo mě to. Protože kluci šli ven hledat nějaký věci, Jonáš a jeho nová holka dělali něco s rádiem a KORY A TERKA VAŘILY. Jo, vždycky tam musí bejt vedlejší postavy, a já ani nechci být hlavní postava, nějak to nepotřebuju, ale vážně, vážně nechci být jenom ta holka, co vaří.
Nevím. Vlastně si nemyslím, že by na vaření bylo něco špatného, ani že bych to třeba reálně nedělala. Třeba bych opravdu vařila. Občas. Vaření je taky důležitý. Ale hlavně nechci bejt taková ta holka, co vaří, a nic jinýho tam o ní není. Myslím si teda, že Jonáš mě moc nezná, takže něco takovýho nejde brát jako urážku nebo tak, ale už to, že mě vidí tak, že jsem ta holka, co tam jenom vaří... no, uvidíme, zatím to byla jen druhá kapitola. Počítám, že asi za chvíli umřu, nejspíš mě pokoušou zombíci a tak, s velkou pravděpodobností to nebude podstatné, přecijen jsem vedlejší postava, ale teda doufám, že nebudu nějak hysterická nebo tak.

Vždycky si sama sebe hrozně idealizuju. A hrozně všechno řeším. A nechci vařit, ale když Martin řekne, že bude vařit on, tak je mi najednou to, že tolik prostestuju proti vaření, blbý.
A docela by mě zajímalo, jak bych se chovala v nějaký vyhrocený situaci. Ne natolik, abych si přála se do nějaký dostat, ale zajímalo. Ale strašně se bojím. Bojím se, že bych se chovala jako taková ta hysterka v tarantinových filmech, kterou všichni opovrhují (nebo teda já jí opovrhuji). Co když bych brečela a dělala něco potupnýho? To bych nepřežila.
Musím bejt hrdina.
Ale hysterčím i v normálním životě, tak co bych dělala potom?? No hrůza...

Prostě, uvidíme. Ale nesmím to moc řešit, přecejen je to jenom sotva čtrnáctiletej kluk, co píše zombíkovou povídku o tom, jak je on a jeho holka hustá. /Ale ona je fakt hustá, to se musí uznat./ Jsem zvědavá, jak to dopadne...

Co bych dělala, kdybych byla bohatá

8. prosince 2016 v 12:36 | Kory
Nedávno jsem četla někde tady na blogu článek o tom, proč jsou peníze důležitý, s takovými těmi kydy o tom, jak je lepší bejt smutnej a bohatej než smutnej a chudej. Měla jsem s tím docela problém. Možná to bylo tak nějak i tím, že jsem nikdy nezažila, jaké to je být chudá, ale i tak.

Vždycky si říkám, že ti bohatí lidé to, že jsou bohatí, využívají většinou úplně nudně a zbytečně. Možná je to tím, že jsou už moc staří, nebo já nevím. Nebo něco dobrého dělají, jen o tom nevím já. Ale, každopádně, co bych dělala já, kdybych měla tolik peněz, že bych nevěděla co s nimi?
  • Nechala bych vyvěsit na nějaký billboardy místo reklam nějaký dobrý obrázky, citáty, hlášky či tak podobně.
  • Natočila bych pořádnej film - s lidma, co znám, akorát že bych jim za to platila a tak by si na to udělali čas a fakt se snažili a tak. A bylo by tam spoustu jídla, a zbraně, a mohly bychom natáčet všude, kde bychom chtěli.
  • Nechala bych vyrobit vlastní kolekci oblečení pro své přátele s dobrými hláškami z filmů, dobrým potiskem či tak.
  • Vydala bych knihu či knihy všem svým přátelům i sobě.
  • Koupila bych si koně a jezdila s ním po pláních.
  • Koupila bych si věci na sítotisk a všechny výtvarný potřeba co jsem kdy chtěla a spreje na zdi a sprejovala bych na zdi.
Ach jo, to je úplně v háji. Mám pocit, že kdybych měla tolik peněz, že bych nevěděla co s nimi, nic z toho by mě už nelákalo, protože by to bylo moc jednoduché, moc obyčejné a dostupné. A nakonec bych nic z toho nedělala. Anebo možná i dělala, ale už by mě to tak nebavilo. A proto bych tak bohatá být nikdy, nikdy nechtěla.

Jo, a ještě teda doufám že bych si nekupovala žádný hadry od Gucci a tak podobně. To bych sebou musela opovrhovat. Ikdyž... na druhou stranu by to taky mohla bejt sranda... v nějakým případě.

Co si o sobě mám myslet?

11. října 2016 v 22:27 | Kory
Nevím. Nevím kdo jsem, nevím jaká jsem, mám o sobě nějakou představu, kterou mi každou chvíli někdo zbortí ale já si ji stejně vždycky vybuduju znova. Ale jaká jsem? Nebo jak mě vidí ostatní? Netuším.

Společnost nepodporuje hodné lidi?

9. září 2016 v 10:46 | Kory
Nevím, jestli jsem nějak extra dobrý člověk. Neumím to moc posoudit. Řekla bych, že jo, alespoň se o to snažím, ale občas jsem na to dost líná. Přijde mi totiž, že to je dneska pro lidi, co chtějí být "hodní", hrozně náročné. Myslím, že by to mělo fungovat tak, že dobrý a hodný člověk nemusí být hrdina. Mělo by to být tak nějak přirozené.

Kdybych psala svoji knihu

22. května 2016 v 22:25 | Kory
Nemyslím si, že někdy napíšu knihu. Sice je to moc hezká představa, ale já na to za A) nemám dostatečnej talent a za B) bych asi stejně nechtěla, aby moje slova byly prodávaný někde v levnejch knihách zapadaný v nejzazší policic v ohnusným paperbacku, kdyby to teda někdo byl ochotnej vydat.

Ale- kdybych knihu přecejen psala- musím si pak připomenou pár věcí, který nesmím udělat.
(Protože v poslední době jsem četla takový hafo knih, co měly tyhle společný věci, že se mi už z toho chtělo blejt. Mluvím teda povětšinou o takovejch těch YA knihách nevelké kvality, o normálním životě teenagerů a tak, které jsou ale bůhvíproč bestsellery.)

Všichni chtějí být padlí hrdinové? a chudáci média

3. května 2016 v 21:03 | Kory
Někdy si říkám, že lidi musí být hloupí. A pak se chovám stejně jako oni. A zase je to tady. JÁ jsem ta jiná, oni jsou stupidní dav. JÁ jsem ta, která se má chovat jinak, JÁ jsem ta, která má hlavní roli v tomhle příběhu.
Je mi naprosto jasné, že jsem ten nejposlednější člověk na světě, kdo by něco takovýho o sobě mohl prohlašovat, zvlášť když by to o sobě nemohl prohlašovat nikdo.
Dobře, najde se pár lidí, kteří do osudu světa možná zasáhli nějak výrazněji než jiní, ale těch je zase tolik, že to taky nejde spočítat.
Ale prostě... já si nemůžu pomoct. A podle čtení různých článků na blogu nebo koukání na videa na youtube nebo cokoli dalšího, tak spoustu lidí to má stejně. Syndrom sněhové vločky, nebo jak se tomu říká.

http://wanna-joke.com/wp-content/uploads/2013/10/funny-picture-zombie-apocalypse-you.jpg

Neuskutečněné plány

29. března 2016 v 20:53 | Kory
Plánuju.
Mám spoustu malých krátkodobých i strašně vzdálených neurčitých cílů, jako asi všichni.
Jsou skvělé.
Jet do zemí, které mě lákají, naučit se spoustu věcí nebo se zlepšit v tom, co už jakž-takž umím.
Zjistit, co je za tím obzorem.
Občas si některý z těch malých cílů splním, mám to jako koníček. Většinou jde o něco typu navštívit opuštěný barák, který vídám z vlaku, natočit nějaký další film, navštívit nějakou tu vysněnou zemi (dobře, to už je trochu náročnější, ale občas se mi to s pomocí někoho podaří)...

Chci, nechci být holka..?

22. února 2016 v 10:46 | Kory
Občas se cítím dobře. Jsem na sebe hrdá, připadám si zajímavá, originální, boží, drsná, sekne mi to.
Jindy se zase chci někam zahrabat, jak jsem odporná, hnusná, příšerně nudná, nudná, nudná, blbá a nudná.
Tohle se asi stává každýmu.
Mě ale vadí, že se nechovám podle své představy o sobě.
Vidím sama sebe jako totálně drsnýho, originálního atd. člověka, který se nenechá ovlivnit lidmi ani zákony, nebrečí, nezuří, je nad věcí a nechová se jako holka. (Tím nemyslím, že se chová jako kluk, ale že neječí, když uvidí pavouka, neřeší blbosti, nebrečí a tak.)
Ale.
Zároveň vím, že taková nejsem. Uvědomuju si, že až moc často brečím, zuřím a rozhodně nejsem nad věcí. Neumím se bavit s lidmi, řeším hovadiny a jsem šíleně ovlivnitelná. A velice, velice mě to štve. A protože to, že jsem jiná než ve své představě si většinu času nechci připustit, nadávám lidem, kteří mi mou představu boří, když mi třeba řeknou ať se nevztekám.

A teď se dostávám k tématu.
Ještě nedávno jsem chodila- a už nechodím, ale to je fuk a s tímhle to nijak nesouvisí- s klukem.
Mám velkou averzi k holkám, co se, jakmile jsou se svýma klukama, nebo obecně s klukama, začnou chovat jako blbky, případně ještě debilněji než obvykle. Smějou se všemu co ten kluk udělá, dělají ze sebe chudinky, které se musí ochraňovat, nechávají za sebe všechno platit, atd, atd, možná to není přesný, ale líp to momentálně neumím vyjádřit.(Taky si o sobě nemyslím, že jsem feministka, protože ty debilní feministky nesnáším, ale bojím se že jí jsem.)

No, já jima opovrhuju, jsem jiná, jsem hustá a originální a hrdina a...
A hned potom... se začnu chovat stejně. Úplně stejně. Nebo.. teda zoufale doufám, že to se mnou není tak hrozný, jako s těma, kterýma opovrhuju, ale vždycky si uvědomim, jak bych sama sebou opovrhovala, kdybych se viděla, ale stejně se tak pořád chovám, ikdyž s tím nesouhlasím a nechci taková být. Nikdy. Je to hrůza.
Těžko říct, zda se s tím dá něco dělat. Nevím. Nevím.

Nesnáším komunikaci s potencionálními fanoušky

13. ledna 2016 v 21:40 | Kory
Na blogu, wattpadu, youtubu a všude možně.
Je mi vcelku jasné, že bez toho nemůže fungovat člověk, který je známý, sledovaný a oblíbený. Ale jde mi to na nervy.

Lesky na rty s vůní, obzory a kaštany

12. prosince 2015 v 17:08 | Kory

Je to zvláštní... Možná kombinace těch tří věcí. Asi by se jich našlo mnohem víc. Ale v poslední době přemýšlím nad obzory a kaštany. lesky na rty/ jelení loje s vůní mi k tomu připadly až nedávno.
Souvisí spolu...

Alternativní situace

21. září 2015 v 21:00 | kostlivec
Nevím, jestli to dělaj i ostatní, ale já si často hraju, že jsem někdo jinej. Myslím to tak, jako že si prostě představuju, že jsem někdo, v nějaký situaci... většinou jde třeba o postavu z knihy nebo filmu, historickou postavu nebo mnou úplně vymyšlenou postavu. Někdy to není ani nikdo konkrétní.
Obvykle je to v období, kdy jsem tou určitou knihou--->knižní postavou/atd. posedlá, a ty období se celkem často mění, stejný zůstává jenom to, že to jsou kluci. A já jsem holka.
Představuju si, že jsem on, vytvářím si v hlavě fiktivní situace nebo dokola přehrávám ty už vymyšlený nebo přečtený/viděný... koukám jeho očima, snažím se představit si, jak asi myslí, aby to neznělo, jako když se holka snaží myslet jako kluk.
Dřív jsem to měla jako takovej koníček, únik od reality, je to úplně super, bejt na chvíli někdo hustej, ne já.
jednou jsem o tom mluvila s kamarádkou, a ona (asi moc nevěděla, o čem mluvím, stejně jako je možný, že pokud tohle někdo bude číst, taky to nepochopí tak, jak jsem to myslela. To je dokonce vysoce pravděpodobný, hmmpf.) mi řekla, že je to fajn, občas to taky dělá, ale nesmíš zapomenout na realitu a bla,bla,bla.
No, poslední dobou tohle umění uniknout ze svého těla a stát se někým jiným ovládám čím dál líp.

Pokaždé, když mi někdo vynadá, rozbrečí nebo mě naštve, už to nejsem já, hnusná trapná holka který průvodčí ze srandy řekl ať není nervózní, když jí spadla jízdenka a pak inkarta na zem, nebo který cikánka v autobuse nadává, když do ní omylem strčí.
Jsem psanec, kterého pronásledují, vyvrženec, na kterého všichni vrhají opovržlivé pohledy. Někde. Je to jedno. V sedmi královstvích, ve futuristickém Chicagu, na polonině v Podkarpatské Rusi...
Když se mi chce brečet, není to proto, že mě zrovna rodiče seřvali, když jsem si neuklízela, ale je to proto, že mě hodili do cely. Uznávám, že jsem tak trochu (nož, možná i víc) masochista, takže ty příklady jsou lehce masochistické... ale takové jsou doopravdy a skoro všechny.
Tag nevím... fakt by mě zajímalo, jestli existují lidé s podobnými sklony. je to fajn...

Nechápu "perfect boys only exist in books"

20. dubna 2015 v 21:03 | Kory



Nechápu to. Teda... možná že jo. Částečně. Chci říct, že nechápu, když holky říkají, jak si je chtějí vzít, milují je apod. A taky nechápu, jak někdo může říct, že jsou perfektní.

Přání, nejhlubší a nejniternější tužby našeho srdce, co stihnout před smrtí a pod.

10. prosince 2014 v 20:39 | kory


Inspiroval/a jsem se jistými, nejspíš už víc než dost ohranými články na několika blozích, a chci to trapně udělat taky. Seznam věcí, přání, blbostí atd., který chci udělat ve svém životě.
 
 

Reklama