Ukrajinci a Achilleus aneb Intercamp 2018

24. května 2018 v 21:46 | Kory |  "Deník"
Ano. Ukrajinci. Ještě teď, když na to pomyslím, ... no hej, to se prostě nedá popsat. Jsem na sebe pyšná. A tak. Ale začnu od začátku, protože se toho stalo úplně mega moc. Asi to bude dlouhý.



Vyjeli jsme v sedm z Teplic. V rádiu hrálo Du hast a na nebi byla duha, takže to bylo tematické. Vyzvedli jsme novovesáky a jeli do Ústí, kde mi Kamzík (protože to Áňa zařídila) předal dar k narozeninám, což byly ponožky Přemysla Oráče a nějaký jídlo. Když přijel bus Višňák, nacpaly se Ana s Malinou do horního patra k přednímu sklu, ikdyž to ještě nebylo povolený.
Tak nám trochu vynadali, ale nebyli jsme v tom naštěstí úplně sami. Na začátku cesty jsme pustili Jahodě k narozeninám Nemám prachy, již legendární song od Reného Danga, házeli jsme balonky (dokud nezačaly padat dolů k řidičovi a začalo to být riskantní) a předali dary.
Na začátku cesty, dokud se nespalo, probíhala tedy diskotéka u předního okna (jedli jsme hrášek), potom, když jsme se konečně blížili ke hranicím, (protože jsme pořád zastavovali a při každé pauze se rozsvítilo a někdo vyšel nahoru a začal řvát jako na lesy, jestli jsme všichni, ikdyž už byla půlnoc) jsme začali spát. Někdo v uličce, dokud nám za to nevynadali, někdo pod předníma sedačkama (to bylo určitě taky zakázaný, ale tam nás neobjevili), někdo normálně na sedačce. Nebylo to tak nepohodlný, jak by se mohlo zdát. Na dobrou noc jsme si ještě pouštěli podivný audiohoror, který nakonec nebyl úplně horor, jen fakt podivná povídka. (Konec srpna v hotelu Ozon.)

Většinu Německa jsme prospali, vstávalo se, až když bylo kolem šesté hodiny, bylo světlo (takový divný, večerní) a blížili jsme se k Frankfurtu. ("Kde to jsme?" "U Frankfurtu." "A kde je Frankfurt?" "Nad Mohanem.") K snídani jsme měli aničky srbskou pitu, jako vždy nepřekonatelnou. Stála jsem na schodech, jedla pitu a s ostatními si prohlížela fotografie z dětství.
Po osmé hodině jsme dorazili k Fantasialandu, zábavnímu parku, kam jsme původně neměli jet, ale ten původní byl zavřený, tak co naplat. Tvářili jsme se sklesle, protože ten park vypadal zvenčí opravdu pochybně. Opak byl ale pravdou.
Vlezli jsme tam a byli šokovaní, jak je to tam krásný. Takový to trochu německy kýčovitý, ale krása se tomu odepřít nedá.


Jako první jsme tam naběhli na takovej dětskej velkej kolotoč s koňma, protože byl na začátku. No mysleli jsme si že o nic moc lepší už to nebude, ačkoli to byl jenom pomalej kolotoč s houpacíma koňma. No ale pak jsme šli dál, částí zvanou Berlín, a narazili jsme na řetízkáč s fontánou. Tam jsme se pěkně dlouho zasekli, než jsme chtěli jít dál, ale ono se nakonec stejně ukázalo že všecky atrakce otvírají až v deset, takže jsme tam ještě nějakou dobu chodili než jsme vůbec mohli na něco pořádnýho. Nejdřív jsme, velice moudře, šly (už jen s holkama) na vodní dráhu. To bylo epické, černý divný člun (málem jsme si daly batohy do místa, kde byla celou dobu voda), vyvezl nás děsivý výtah nahoru a pak jsme sjížděly divoukou řeku. No po konci jízdy byla polovina z nás mokrá naskrz, a druhá skoro suchá (tam jsem naštěstí byla já, ačkoli se člun točil, vždycky se nám ta vlna nějak šikovně vyhnula). Tak jsme se osušily za dvě eura, ale moc to nesušilo, víc nás osušily sušáky na záchodech.
Tak že teď půjdem do hradu, (tyčila se tam vysoká věž viditelná z dáli), to by mohlo být v klidu, na věži bude určitě výhled a podíváme se na park z výšky.
No tak jo. Ukázalo se, že je to nějaký rádoby strašidelný hrad, ale nebyl moc strašidelný, jen tam mluvil německý hlas a byly tam světýlka. No sešly jsme do sklepení, kde mluvila pohyblivá socha nějakýho Einsteina a čekaly před dveřma za kterými asi měla bejt nějaká atrakce. Pak nám otevřeli jakýsi doktoři v bílých pláštích a my vlezli dovnitř do modré tmy. Tam nás posadily na kolotočové lavice podél stěn, s takovýma těma utahovacíma pásama který když se utáhnou nejdou dát zpět. No a Višňa si to utáhla tak, že nemohla pořádně dýchat. Tak jsme na doktory volali, aby nám pomohli, ale oni nic. Prostě situace: Tma, sem tam modrý světlo, lidé v bílých pláštích a my připoutaní na něch lavicích a jen se od nás ozývá: ,,Please, help! Please!" no prostě už to bylo docela strašidelný. Nakonec jí to teda přišli povolit a už se k něčemu schylovalo, když Áňa zařve: ,,Sakra, to bude volnej pád!"
A už jsme šílenou rychlostí jely nahoru, kde byla nějaká zářicí koule, a pak padaly dolů, a to samý několikrát. Poprvý člověk myslel, že chcípne, podruhý taky, a když už jsem si na to konečně začala zvykat, byl konec.
Pak tam bylo asi osmnáct horských drah, nejlepší byl vláček a horská dráha ve tmě, kde jsme si s Anou hrály na metro a potom na lovce. Černá mamba byla taky dobrá, ale co dobrý nebylo byla psycho psycho dráha, která se vždycky rozjela hrozně rychle, potom skoro zastavila a rozjela se s řevem ještě mnohem rychleji, než si vůbec kdo umí představit. To jsem celou dobu jenom nadávala a řvala "To je moc, to je moc, to je moc!" Ostatní si to prej užívaly, ale aspoň na Anu to prý taky bylo moc. Co bylo ještě dobrý byl Madhouse v čínským městě, kde se s námi otáčela celá místnost, zmrzlina a mexický smažený kidy s čokoládou, co tam měli, Playhouse, dům, ve kterém byl každý pokoj něčím šílený, horský dráhy v podivným domě, kde se mi holky ztratily a já měla divnou a strašidelnou depresi, protože jsem měla na mobilu nastavenýho Fastboota a nevěděla, jak ho dát pryč, myslela jsem si, že je to nějakej podivnej virus, ale přitom komunistickej králíček je znak Shiaumi.
Celkově na to mám ale mega dobrý vzpomínky, protože většinou jsem na podobných místech stresovaná a nervózní, tentokrát jsem byla uvolněná a úplně happy.


V pět jsme jeli dál, tentokrát už do Belgie a do kempu. Byl hezký večer se zlatou hodinou. Stavěli jsme berganz a museli ho posouvat, protože "tady nejde o tu lajnu, tady jde o to, že je to nalajnovaný." Zlatý On.
No ale naštěstí jen jednou. Ubytovali jsme se a víceméně zapadli do postele, potom co jsme si dali k večeři kvalitní křupavé párky od Oráče.


Ráno jsme si rozdali balíčky se salámem a chlebem a tak, a vyrazili na výletík do Bruselu. Když jsme nastupovali do autobusu, Višňa překvapeně prohlásila "Oni z nás maj takovej respekt, že nám nechali ty místa vepředu!" Tak jsme koukali, než nám došlo, že jim pravděpodobně řidič poručil, že mají sedět na svých místech. A tak to bylo až do konce, takže cestou zpět jsme taky jeli vepředu. Cestou nám On dával instrukce a bylo to, jako obvykle, dosti záživné. Můj největší zájem vzbudila věta "Tak, teď budu mluvit ohledně jídla, kuchyně a služeb. Večerka bude v deset hodin večer..."

V Bruselu jsme nejdřív navštívili Atomium. Před Atomiem (mimochodem, je mega velký, možná to víte, ale já si ho vždycky představovala jako desetimetrovou sochu na náměstí) je dlouhej bulvár mezi parkama, dvě silnice a trávník uprostřed, asi kilometr dlouhej, hádám. Od začátku jde krásně vidět celé Atomium. A hádejte, kde si kontigent slavného Přemysla Oráče udělá skupinovou fotku v nádherných fialovo zelených tričkách? Přímo pod Atomiem, kde je vidět akorát tak pokladna. Vynikající nápad. Doporučila jsem jim, jestli se nechceme vyfotit dál od toho, dokonce to i On vzal na vědomí, ale Milouš to ignoroval a všichni jsme už měli na sobě ty trika, tak jsme se vyfotili tam. Pak nám ještě kladli pořádně na srdce, abychom se nerozdělovali, a vždy ve skupině byl aspoň jeden kluk, protože tady je velmi nebezpečná zóna a určitě nás jinak každou chvíli někdo znásilní. Takže jsme byly na následném rozchodu vděčné Mikimu s Vojtou za to, jak nás chrabře chránili.


V Atomiu byl hezký výhled, hezký rychlý výtah a hezké výstavy, ale nic extra závratného.
Potom jsme vylezli a šli do Mini Europe, kde byly modely různých slavných staveb EU. Taky to ale nebylo nic nad čím by se vám zastavovalo srdce. Ana se snažila se vyfotit tak aby to vypadalo jako normální velké budovy, a dařilo se to jen občas. Byly tam hezký detaily, třeba teploušská lodička, turisti (jakože miniatury, chápejte), skatepark a tak. Taky to bylo interaktivní, že se tam daly mačkat různý čudlíky a něco se stalo a tak. Smutný bylo, že ačkoli skoro všechny země tam měli aspoň pár docela velkejch staveb, Česko, Slovensko a Polsko tam měli každá země jednu kravinu. Za nás tam byl orloj, kterýmu se hýbali svatý, ale jinak nikoho nemohl ani za mák zajímat. Ana se rozčilovala, že tam nemají Srbsko, ale prostě kdo není v EU, není ani v MiniEurope.


Pak jsme se busem přesunuli do centra a kolem Grand placu a chlapečka co čůrá došli ke katedrále, kde nám dali rozchod. Brusel byl... zajímavej. A znásilnili mě jenom třikrát. Takže dobrý. Co bylo zajímavý? Rozdělený ulice podle témat - třeba wafflová ulice, ulice řeckých restaurací, hranolková ulice, čokoládová ulice... Takže když vám někdo bude říkat, že v Bruselu najdete waffle na každým rohu, není to pravda, hledali jsme je tam pěkně dlouho.
Na Grand placu měli na jednom baráku logo Oráče, takže jsme poklekli a modlili se. V jedné pochybné výloze měli vystavené videokazety a byla jsem v pokušení si koupit kazetu Russian prison. Zřejmě to bylo gayporno. Navštívili jsme supermarket, market vše za jedno euro (ještě horší než vietnamci u nás), obchod s maskama kde sundaly z věšáku "jednorožčí" kšiltovku s dickem a pak jí tam nemohly vrátit, hranolkárnu a další. Bylo to tam moc hezký, chystal se zrovna nějakej pride takže byly všude duhový vlaječky. Někdy v půli jsme se rozdělili na dvě skupiny, takže nás, kde nebyli kluci, pak ještě mnohem víc znásilnili, asi tak čtrnáctkrát. Pak už se blížil konec rozchodu a my ještě stále neměly waffle, takže jsme začly být nervózní a hledaly, kde jsou. Nakonec jsme našly milý a relativně levný wafflo-bufet, kde měli vystavené druhy wafflí vepředu. Vypadalo to tak extrémně dobře, že se to nedá ani popsat. Řekla jsem si o waffli se šlehačkou a karamelem a dostala jsem jí, akorát když jsem chtěla zaplatit, tak mě ten týpek ignoroval. Opakovaně jsem tam mávala pětieurovkou, ale věnoval se ostatním. Fronta mě vyšoupla pryč od obchodu a když všechny měly svou waffli, už bylo hrozně pozdě, takže jsme běžely ke katedrále. Až po pár minutách mi došlo, že mám teda tu waffli zdarma. Ale něco tak dobrýho jsem v životě nejedla. Taky to bylo hrozně sytý, ale tak mega, mega dobrý že se to nedá.

(Lepší fotku, bohužel, nemám. Když se děje něco fakt extra, chci to spíš prožít a vybodnu se na focení.)

Po Bruseli byl večer, kdy jsme se už v kempu bavily s pošukskejma američankama. Vojta s Mikim měli na sobě duhový kšandy a duhový ponožky a dva češi šli za nima a říkej: ,,Hele, hipstři!" ,,A sou teplý!" a Vojta na ně ,,Jo, já jsem teplej!" a oni ,,A sakra, to jsou češi!" (podobný storky se nám pak stávali ještě často.) Ostatní se pak bavili s dalšíma cizincema, já ale po těch američankách byla strašně vyčerpaná, tak jsem šla do stanu a četla jsem si Achilleovu píseň. Ta se mi tak prodrala do života, že se po ní ten článek i jmenuje. Není to žádná superkvalitní literatura, ale je to něco, co jsem totálně potřebovala. Historickej román o gayích. No prostě boží. Takže to jsem si četla ve stanu a pak jsem šla spát.

Ráno. Zahajovací ceremoniál, který je trochu zklamáním, protože jsem očekávala něco jako v Česku, kde byly scénky a hudba. Tady jenom něco říkali starci a pak se chvíli skandovalo Intercamp is OK. Nejlepší zážitek byl ale samozřejmě když celý náš kontigent P.O. kráčel v průvodu a ti vepředu hráli krásné národní písně jako třeba Bednu od whisky nebo Toulavou. To jsem na nás byla fakt pyšná, že máme takovej krásnej velkej kontigent.
(doufám že tohle nikdo nebere seriózně)

Pak jsme dostali náramky a podle čísel se měli rozdělit do skupin na hike, aneb výlet po okolí. Byl v tom totální guláš a nikdo nemohl najít nikoho, tak z toho byly nakonec spíš random skupiny. A hike jsem taky očekávala po zajímavých místech a plný zajímavých aktivit, realita byla ale taková, že se šlo polema. A šlo se polema. A tak dál. Občas tam byla nějaká ta belgická vesnička se všemi domy identickými. A občas nějaký sekuriťáci, který nám řekli kam jít, a to bylo vše.

Náš tým se naštěstí vrátil už někdy v jednu, takže jsme mohli chillovat u stanu. To odpoledne jsme se bavily s roztomilýma polákama, milýma rumunkama, co nám dávaly třpytky na obličej a hádám že ještě s dalšími. Potom bylo focení kontigentu u vlajek a hrozně dlouhý focení všech čechů, a pak jsme se ještě nechali vyfotit jako oráči.

Pak jsme seděly v skautském muzeu na plaze a dělaly lifehacky pomocí roztáté čokolády milky s ustřiženým rohem obalu, kterou jsme dávaly na waffle, co jsme měly koupené v supermarketu v Bruselu, jako polevu. Ana se rozplývala, že je to dobrej lajfhek, že se to dá udělat i v mikrovlnce, že v tom není žádnej kov, a Bambi říká: ,,A v čokoládě je kov?"
A že si prý myslela že čokolády všechny kromě milky obsahujou kov. (No Martin mi objasnil, že obsahujou, ale není to asi množství co vadí mikrovlnce.)


Večer byl koncert. A byl... dobrej. Hodně. Byl tam sice zlej sekuriťák, kterej nedovolil ani aby někdo seděl na koni, natož abychom mohli někoho zvedat na dav, ale ukázalo se, že není zlej, protože se nabídl, že nás vyfotí a udělal nám hezkou fotku. Kapela byli docela fešní třicátníci, kteří hráli známé a euforizující písně. Potom hodili do davu obří nafukovací míč, se kterým si dav házel místo lidí. Když nás přestalo bavit skákat vepředu, tancovaly jsme vzadu. Pak už byl konec a my na plaze ještě učili nějaký lidi Belgiku a pak se začaly bavit s divnejma Holanďanama, co se nás následně zeptali, jestli si s nima nechcem zahrát fotbal. No tak jo. Stáli jsme v kruhu v rohu plazy a kopali si a nikdo nemluvil, jen hráli podivný hudby z jejich repráčku. Po čtvrt hodině jsem se šla zeptat holek, zda je to baví, a Ana řekla, že jí to vyhovuje, protože nemusí mluvit. (Už měla vyřvaný hlasivky.) No ale mě to nudilo tak jsem se (ke svému úžasnému štěstí) rozhodla vyrazit pryč bez jejich doprovodu. Nejdřív jsem se přidala k nějakýmu velkýmu kruhu poláků co tam tancovali na songy od nějakýho Slavomíra a byla to docela zábava, než jim to vypli že už je pozdě. Tak jsem našla nějakou další party, ale těm to vzápětí taky vypli. Tak už mi nezbyla žádná výmluva proč nejít TAM. Za Ukrajincema. Tak jsem šla po ranveji až na úroveň, kde byli a měli tam vlajku a stany a tak. Chvíli jsem tam jen chodila sem a tam než jsem se odhodlala tam jít.

No a pak jsem uviděla že tam někdo sedí za jejich stanama takže třeba nebudu muset chodit přímo do davu ukrajinců. Tak jsem vyrazila. Ukázalo se, že to jsou nějací dva týpci co tam cosi vařili v kotlíku na vařiči. Řekla jsem jim (rozhovor se odehrával v angličtině) že hledám ukrajince. Nejdřív si asi mysleli, že jsem od nich, ale já jim to objasnila. Řekla jsem jim, že se v létě chystám na Ukrajinu a jsem "a bit obsessed" no, to jsem neřekla, tím je vždycky akorát tak odradím. Řekla jsem, že se o Ukrajinu zajímám. Že jsme tam byli už two years ago a tak. Představili jsme se, oni byli Vasil a Oleksandr. Ale byla tma, tak jsem je moc neviděla. Vasil uměl líp anglicky než Oleksandr. Ale Oleksandr hned že ve Lvově studuje a že až tam v tom srpnu budem, že mu mám dát vědět a že nám může dělat průvodce. A hned mi začal vyjmenovávat dobrý restaurace, který tam máme navštívit a dal mi svůj facebook.

Potom mě pozvali, jestli se nechci přidat k jejich vatře.
Nic mě neudělá šťastnější. Takže jsem s nima šla mezi jejich stany, kde se sešli všichni od nich, seděli v kruhu a místo ohně tam měli baterku s lahví. Než se všechno uchystalo, volala mi Ana, že je sama a kde jsem. Tak jsem jí řekla ať přijde.
Ukrajinci byli hrozně pohostinný, Vasil mi dal nějaký sedátko pod zadek ale ještě než jsem si stačila sednout někdo jinej přitáhl karimatku. Kromě mě tam byl ještě nějakej divnej asi trochu blbej čech a pak Ana, až přišla. Rozdělili se s náma o čaj a o sušenky a Vasil nám pak ještě dal spacák aby nám nebyla zima.
Ukrajinci zpívali nějakou písničku na styl Červená se line záře, a pak že budou hrát hru. Bylo to něco jako flaška, jeden člověk seděl uprostřed a měl zavázané oči a jiný ukazoval na lidi po kruhu a u každýho se zeptal, jestli chce, aby ho políbil. Člověk uprostřed řekl ano nebo ne a když řekl ano, tak se ještě vybíralo, kam a kolik pus dostane. Když bylo druhé kolo, sháněl se dobrovolník, a Ana tam začala zuřivě ukazovat na mě, takže jsem šla doprostřed. A dostala jsem deset pus na tvář od Olexandra. Ojojoj, to bylo milý. Pak ještě zpívali, a na závěr udělali giovelský kruh jako děláme i my a zpívaly nějakou zvláštní a hrozně dlouhou verzi večerky. Vasil potom, když už jsme odcházely, řekl, že bude v noci zima a on asi bude celou noc chodit po kempu, protože má slabej spacák, a doprovodil nás k našemu stanu, kde se s náma obejmul a dal nám pusu na tváře. Potom jsem tam s Anou ještě nějakou chvíli jen chodila po našem tábořišti a vydávala neartikulované zvuky a zvedala Anu do náruče štěstím.
Aně se pak stala nemilá událos,t ale to by ode mě bylo zlé se o tom zmiňovat.
A šly jsme spaty.

Neděle. Mlha. Zima. Rozdělení do týmosů na jiný způsob, cause organizátoři zjistili, že ten poslední nebyl ideální. Ale tentokrát to taky nebylo upe ideální, protože to trvalo strašně dlouho a stejně jsme nevěděli kam jít. Chtěla jsem se z toho vykroutit, protože se mi nechtělo lídrovat, ale poslali mě tam, tak se nedalo nic dělat. Druhý lídr byl podivný zrzavý vousatý belgičan. A pár Čechů, divnejch, působili pitomě, ale zase skládali rubikovi kostky, tak nevím. Asi to bylo tím že nebyli schopní mluvit anglicky. A ještě tam byl jeden vysokej Čech, kterej mlel tomu belgičanovi něco o uprchlících, taky mi nepřišel jako vrchol inteligence, a ještě Angličani, ti byli milí a rozuměla jsem jim kupodivu líp než Američanům, a Francouzi, který se s nikým nebavili, a Belgičani, co se taky bavili jen spolu ještě s tím lídrem. Já jsem to tam ale nakonec stejně moc nelídovala. Aktivity nebyly tak dobré (překvapivě) jako na českém IC. Pro srovnání - Česko: hraní na popelnice jako na hudební nástroje, lezení na síť, hraní Kinballu (to s tím velkým míčem), kreslení na obličej. Belgie: Zdravověda, fotbal, přišívání knoflíků, oprava kola. Jak někde na svojsíkáči. No zkrátka, když byla pauza na oběd (ještě k tomu začlo být k poledni vedro jako kráva), shodly jsme se s holkama, že to je spíš ztráta času.
Takže jsme se společně rozhodly se z toho vykroutit a nezákonně opustily kemp. Seděly jsme na hromadě odpadků u silnice a bály se, že nás někdo najde (a bavily se o sraní. Jako to děláme většinu času. Prý). Pak jsme se přesunuly na záchod a potom zapadly do lesa, který byl kupodivu přístupný a bylo to v něm příjemný, až na občasný čůrající lidi. Chillovaly jsme, kecaly a jedly secret things.

Když už bylo načase (aktivity končily), zvedly jsme se a šly chillovat do kempu. A připravit se na food festival, který měl brzy započít. Rozhodili jsme si perníčky do skupinek, každá skupinka měla misku s perníčkama a českou vlajku a mohla tak chodit po celém food festivalu neomezeně a nikdo nemusel hlídat žádný stánek.
Tak jsme vyrazili a rozdávali a jedli. Ústečáci předbíhali ve frontě, ačkoli jsme jim taktně naznačovaly, že to není okay.
Měla jsem: americké hamburgry (čtvrtku hamburgeru), palačinky s jabkama, několik různých klobás s omáčkama, marshmallowny s čokoládou a sušenkou, ukrajinskou sušenkovou kaši, polský želé s třešněma a možná další věci, který jsem už zapomněla. Každopádně jsme Ukrajincům daly misku perníčků s jejich vlajkama a oni nám za ně na oplátku dali jejich Roshen bonboniéru s obrázky ukrajinských pamětihodností. Tu jsme pak snědli v buse cestou zpět.
Ještě tu byla situace, kdy Višňa, zacrushovaná do nějakého Nizozemce, se začla válet po zemi a skučet "Proč je tak heezkeeej," zatímco já jsem jí napodobila akorát jsem říkala "Ukrajiinciiifcdnvfgjrbejd omnferhbeiojaN" a Ana seděla na silnici mezi náma a tvářila se nad věcí. Tak to bylo vtipný.

(Fotka s Ukrajinkama. Lepší než nic...)

Ještě než jsme se vrátili ke stanu, začala se blížit BOUŘE. Nejdřív uragán spojený s písečnou bouří, ale ta se naštěstí uklidnila tak akorát abychom mohly utéct do bezpečí našeho berganzu. Bylo fakt hezký světlo. V průběhu bouře se pak holky ve stanu vycpávaly ponožkama a fotily markytánkovské fotky v oráčských trikách. Jak bouře skončila, vyfotily se ještě venku a pak to sundaly a šly na další koncert, co byl ten večer.

(Naše trika s bouří, akorát na fotce nejsem já.)

Já nějak neměla náladu, tak jsem si ještě četla a pak chtěla jít za Ukrajincema, ale přešla jsem to, a pak jsem šla zase zpět, neschopná se, tentokrát za světla, odhodlat. Nakonec jsem tam ale šla, oni tam skládali vlajku. Nejdřív jsem tam jen blbě postávala a koukala, nakonec jsem se ale dala do řeči s jednou z holek, dokud nepřišel Oleksandr a nezačala jsem se bavit s ním. Vlastně už nevím, o čem byla řeč, asi o programu intercampu, food festivalu a tak, ale každopádně to bylo hrozně milý. On totiž vypadá jak úplnej ukrajinskej voják, a je to taky ukrajinskej skaut, že jo, tak to je logický. Ale prostě hrozně typicky. No prostě omgomgomgomg. (Měla jsem radost protože předtím jsem ho viděla jen za tmy a nemohla jsem vědět jestli není ohavný, že jo.)
Pak přišel i Vasil, ten je teda mimochodem fakt divnej, ale taky total Ukrajinec, takže v pohodě. A že hledá wifinu aby něco mohl zařídit, tak jestli nejdu s ním, tak že jo, protože Oleksandr vypadal, že tam má asi něco na práci. (Musel tam něco uklízet, kuchyň, sírák totálně.)

Myslela jsem, že to bude někde po kempu, ale ukázalo se, že jde do města. No tak nevadí. Už byl takovej docela podvečer, jakože takovej ten jak už za chvíli bude tma, chápejte. Šli jsme po silnici a mluvili o skautu na Ukrajině a v Česku, a tak různě. Pak jsme zahnuli na nějakou pěšinu mezi trávou, total pustina. A on řiká: "Tady za chvíli bude takovej kouzelnej tunel." A já jenom v duchu "Okay, v Bruselu jsme chodili po trojicích ještě s klukem aby nás nikdo neznásilnil a já jdu s random ukrajincem po totální pustině a do "kouzelnýho tunelu." No ukázalo se, že na jedný straně byly továrny a na druhý ty cihlový domečky a bylo to docela kouzelný. A pak jsem byla hrozně překvapená, protože jsme došli do centra - a já ani netušila, že se tu něco takového nachází, prostě hrozně krásný náměstí s restauracema a tak. Seděli jsme na lavičce, kde byla wifina a Vasil jim tam bukoval nějaký kempy na cestu zpět.


Když jsme se vraceli, už bylo asi jedenáct nebo já nevim, a bavili jsme se napůl ukrajinsky, protože jsem jim řekla že se to chci naučit, no a je to fakt dobrý, když něco říkal ukrajinsky, z velký většiny jsem věděla o co jde.
Byli jsme zpět a na ranveji narazili na sedící holky od nás, co byly "slušně na káry." Jinými slovy, vypadaly tak. (pak jim roudnický říkali: "vy ste byly taky slušně na káry." a Ana: "Ale my nepily." Upřímně jsem byla maliinko znechucená a překvapená, že vůbec někdo má tu potřebu, ale tak okaaay, no...) Rozloučily jsme se s Vasilem a ten si šel balit a my ještě seděly a čekaly, až se Ana narodí. Pak už jsme tam ale málem všechny usnuly tak jsme raději zapadly spát hned po jedné hodině.

Ráno lilo. Naštěstí ne furt, takže jsme se mohli v klidu rozžehnat s Ukrajincema, kteří odjížděli dřív (ale bylo to spíš takové rozpačité) a pak jít na Closing ceremony. Ta byla naštěstí epičtější než ta zahajovací, byla i s hudbou a trochou divadla, spustil se tam takovej mechanismus a to bylo docela efektní. Áňa s Malinou byly na velký obrazovce, takže byly slavný.
No a pak se všechno sbalilo, k obědu jsme dostali polívky v kyblících (moc pálivý) a začlo bejt vedro, když přijel busák a začly jsme nakládat. Znovu jsme seděli vpředu a pospávali. Stavěli jsme na pumpě, kde jsem si koupila vanilkový mlíko a podivnou karamelovou tyčinku, která byla ale faaakt dobrá a vůbec ne jako nic, co u nás máme, něco jako bílá čokoláda to chutnalo, ale byl to celý karamel. Pak jsme ještě stavěli na nechutných záchodkách kde všichni šli do pole, protože na záchodcích bylo hovno na zemi. (Ale to místo bylo jinak hezký, proto o tom asi píšu...)

Cestou se ještě stalo pár zajímavých událostí, třeba vzrostl náš obdiv pro Foxise, slavného kontigentového zpěváka, který do těch písní uměl dát fakt ten cit, a proto jsme ho objednaly Aně k narozeninám, aby jí zazpíval její nejoblíbenější píseň Toulavou. Zdráhal se, že má špatný hlas, ale nakonec to pro nás udělal. A ještě jsme viděly ježíšův hrob.
Pak se k nám vepředu přidala Sára z Lovosic a měly jsme poslední diskotéku, a znovu zněly legendární songy jako Nemám prachy, Dla pravdziwych dam a Je to ganja. Pak jsme byly seznámeny s úžasnou songou Krev ve mně hoří, která se okamžitě stala další legendou. Taky jsme poslouchaly písně z eurovision, srbské songy a další. Jeli jsme přes Lovosice a my litovaly lovosičáky. A pak jsme někdy kolem půlnoci byly v Ústí. Já a Š. jsme jely domů s Anou a jejím bratrem, což bylo vážně skvělé zakončení, protože to bylo asi poprvé co jsem pořádně slyšela Any bratra mluvit a fakt to stálo za to.
(Zloději kradou kontakty, historka jak vypálili počítač and sou meny adrs).

A to je tak vše, co bych k tomu chtěla říct. Jo, ještě to že si teď s tím Vasilem píšu, takže jsem nadšená, protože se mi nic takovýho, jako že bych se s někým seznámila a pak s ním zůstala aspon trochu v kontaktu nikdy, ale jakože nikdy nepodařilo.

(Vlajky, nijak to nesouvisí s textem.)

Poznámka:
"Na kolena, ruce vpřed
dostanete na zadek."
(Ana je básník.)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama