Strastiplná cesta

29. června 2017 v 23:08 | Kory |  "Deník"
Konečně chci napsat i o cestě. Cestě doslova, ne k cestě ke zhubnutí nebo tak něco. Jako že jsem šla, chápete.
Z Jiřetína pod Jedlovou, kde jsem byla týden na brigádě na švp, až domů.
Vyrazila jsem hned po tom, co jsem dostala prachy. Zamávala jsem jim a oni na mě ještě do dáli řvali, jestli fakt jdu pěšky a nechci náhodou vzít autem.
V Jiřetíně jsem nakoupila zásoby, fake nutellu, chleba, pomazánkový máslo, bagetu, hrášek, cherry rajčátka, šunku, čínskou polívku a Magnesii. Nabrala jsem si tam plastový příbory, akorát tam k mýmu neštěstí neměli nože.
Neměla jsem s sebou žádné základní vybavení, ani nůž, ani sirky, ešus, pláštěnku, nic. Jen spacák, alumatku a čelovku a pak kraviny. Ale naštěstí jsem to bez toho přežila.



Od krámu vzhůru do kopce směrem na křížovou cestu, ale nešla jsem přes ní, nýbrž jsem to obešla po cyklostezce. Nahoře na loukách jsem potkala svatbu, to vypadalo jak scéna z filmu Máj nebo tak něco, fakt pěkný.
Kolem vcelku depresivního kempu a pak nezáživnými lesy jsem někdy po poledni dorazila do Rybniště a v hezkým parčíku u kostela snědla bagetu a půlku čokolády, co jsem dostala od učitelky mojí třídy na té švp.
Z Rybniště kolem nádraží, zastavuju se u každý mapy, kterou potkám, a zároveň furt civím do mapy v mobilu. Nebojím se zas tak moc, že zabloudím, ale prostě to pokaždý hned zapomenu a k tomu mám mapy ráda a fascinují mě.
Pak vcházím kolem zvláštních paneláků na kraji města do lesů a opouštím na půl dne veškerou civilizaci.
Kolem naučné stezky nad vápenkou jdu až k hranici národního parku U Doubice. Tam opěk půl roku zkoumám mapu, která tu je, a jím hrášek ze svých zásob. Odtud mířím po zelené a pak po cyklostezce, dlouhé a nudné cyklostezce.
V půli cyklostezky mě odchytil strážce parku. Nejdřív vidím jen auto se žlutou espézetkou, jak tam stojí a někdo v něm někam volá, tak jsem to přešla, jakože nic, auto pak předjelo mě, tak jsem taky myslela že nic, ale potom zastavilo. Vystoupil dědeček s bílým vousem a ptá se mě, kam jdu. A já že do toho německýho města od H, že ten název ani neumím vyslovit. To je pravda.
,,Jo, vy myslíte do Hinterhermsdorfu..."
,,Jo, to je přesně ono."
,,Víte, já jako strážce parku se vás musím zeptat kam jdete, když jste takhle sama a máte s sebou věci na přespání..."
(Věci na přespání? Kde? Na krosně jsem měla akorát ručník... ale asi ta krosna je vypovídající sama o sobě, no... ach jo...)
,,No... já vím, že se nesmí spát v národním parku, já jdu právě až do tam a tam máme sraz s kamarádama..." hahaha.
Nějak ze mě vytáhl všechno, že jdu do kempu v Hinterhermsdorfu a tam budu spát a pak máme sraz s kamarádama, se kterýma každej jdeme na začátku takhle samostatně.
Tak mi popřál štěstí, ještě několikrát mi vysvětlil trasu přes hadí pramen až na místo, a odjel, ale ne úplně, ještě zastavil u závory a vytáhl mapu a časopis České Švýcarsko a věnoval mi to. To mi zachránilo život, bez tý mapy bych to v tom Německu asi nedala, takže i přes to, že jsem z toho setkání nebyla zrovna nadšená, zpětně to bylo fakt štěstí.

Prošla jsem mezi skálovými zdmi a došla na místo, o kterém stařík mluvil. Tam jsem si nenapustila vodu, protože v lese stál nějakej bagr a já se tam bála, aby se mě zas někdo na něco neptal, a šla jsem rovnou dolů, kde jsem přešla zároveň potok a hranici do Německa. Těsně za hranicí stály starobylé malebné německé domy, před jedním pilo pár postarších lidí kávu. Prošla jsem kolem nich a už se začala ztrácet, protože jsem si teprve teď uvědomila, jak mizerné je německé turistické značení.
Nebo, ne úplně mizerné, ale matoucí, divné a nedostatečné. Nevadilo by mi, že tam místo kilometrů píšou hodiny, za jak dlouho se na nějaké místo dostanete (a taky ne vždycky, občas se tam i ty kilometry najdou a někdy tam není vůbec nic. Je to úplně nekonzistentní), ale to, že místo toho, aby na jedné křižovatce stál jeden rozcestník a mezi rozcestníky na nepodstatných rozcestích jsou jen značky, tak tady je rozcestník na úplně každém rozcestí, teda pokud nechybí, a na důležitých rozcestích najdete minimálně tři, většinou spíš pět rozcestníků, na kterých jsou napsané názvy míst, z nichž se jeden shoduje s názvem v mapě. A vsaďte se, že rozcestník, který odkazuje na místo, kam míříte, je zrovna ten za rohem.
No, prostě katastrofa. Ale naštěstí jsem potkala spoustu hodných Němců, z nichž někteří uměli i anglicky a začali mi pomáhat, ještě než jsem vůbec o pomoc požádala.

Každopádně. Cesta vedla podél potoka a pak nahoru, už jsem se blížila k Hinterhermsdorfu. Plánovala jsem, že z cesty odbočím do nějakého remízku, co k němu podle mapy měla vézt cesta, ale nikde tam nevedla, tak jsem nakonec přelezla nějakej soukromej pozemek, potok a strašný kopřivový pole, abych se tam dostala. A dostala. Bylo to moc hezký.
Rozložila jsem si spaní úplně na vršku kopce na kraji lesa vedle ohradníku, za kterým byla louka. Spocený věci jsem si pověsila na ohradník, jedla večeři (chleba s pomazánkovým máslem a šunkou, hrášek a falešná nutela) prohlížela si obrázky, co jsem dostala od dětí na švp (učitelka jim to přikázala, takže žádná sláva... ale i tak to potěšilo..), volala domů (babička měla starost, aby mě tam nenapadli nějaký migranti) a četla si Mlýn na mumie, do kterého jsem se snad poprvé od jeho rozečtení začetla fakt pořádně a dokonce mě to i chvílema dost bavilo, ikdyž to bylo pekelně divný.


Bála jsem se, že se v noci budu bát, ale bála jsem se nakonec jen trochu, a to převážně toho, že někdo přijde a nějak mě odsud vyhodí nebo tak. Ale nikdo nepřišel. Noc jsem přečkala a spala jsem až do devíti hodin, ne-li déle.
Nasnídala jsem se ostružinové mléčné rýže a vyrazila. Přelezla jsem plot a po nádherné slunečné louce se dostala až na silnici, co vedla do vesnice z druhé strany. Prošla jsem Hinterhermsdorfem, kde byl opět zmatek v rozcestnících, a vlezla do Saského Švýcarska. Bylo vedro, ale naštěstí jsem šla skoro celou cestu v lese. Tady jsem právě potkala ony hodné němce, co mi poradili kudy jít. Za ten den jsem se naučila říkat "hallo" s tím správným přízvukem a až moc často používala nějak podivně zažvatlanou frázi "ich sprechten nicht deutch" nebo tak něco, ale pochopili to.

Na cestě jsem na jednom jižním svahu nečekaně narazila na borůvky. Byla jsem nadšená. Pak jsem večer volala mámě a říkám, že jsem měla borůvky, a v pozadí slyším babičku, jako temnou můru věštící samé neštěstí:,,No jen jestli to nebylo vraní oko..." a dostala jsem záchvat smíchu.

Pak jsem šla po hezkých vrcholcích skal... a nedělo se nic moc extra zajímavéhom nebylo tu ani tolik lidí, kolik bych čekala v neděli v takovéhle turistické zóně. Ale to jsem byla spíš ráda.
K odpoledni jsem naprosto znavená dorazila do Ostrau, vesnice nad Bad Schandau, kde jsem od pána ve žluté vile vyžebrala vodu a kolem bohatých domů mířila dolů do Bad Schandau, ale musela jsem se ještě zastavit na lavičce a chvíli si odpočinout, protože moje nohy byly vážně mrtvý, tak jsem si tam zula boty a jedla rozlámaný sušenky a prostě jsem tam celkově vypadala jak socka v milionářský čtvrti, a taky že jo.

Sešla jsem dolů kolem výtahu a bufetu, dole ve městě jsem se chtěla vykoupat v kašně, ale to jsem se neodvážila, protože tam byli lidi. Bylo tam vedro. Našla jsem informace, kde jsem se chtěla podívat na mapu nebo si ji koupit, protože moje mapa od strážce mi už došla, nesahala na druhý břeh řeky, kam jsem mířila. Ale nic, neměla jsem peníze.

Bylo takový vedro, šla jsem podél řeky a byla tam taková docela přijatelná plážička, tak jsem se převlíkla do nových plavek a s lehkým odporem vlezla do vody, která ale nebyla nějak exra špinavá a ani studená. Ani by se mi nechtělo ven nebýt toho, že kolem mě občas proplula nějaká neidentifikovatelná věc, nebylo to pravděpodobně nic než nějaký rostliny nebo tak, ale prostě jsem byla podezřívavá. Vždycky, když jsem vylezla, zase začlo bejt děsný vedro, takže jsem ta, vydržela celkem dlouho. Potom jsem po cyklostezce podél řeky zamířila k mostu, který je od centra úplně nesmyslně daleko, a cestou jsem zmírala vedrem. Občas jsem si dala na hlavu vlhký ručník, ale to se na mě pak lidi koukali divně, tak jsem si většinou jen otírala hlavu vodou z mokrých plavek co jsem měla pověšené na krosně.


Přes most, na druhou stranu na nádraží, kde jsem zase kvůli nedostatečnosti turistického značení lehce zabloudila, ale nakonec jsem došla až na místo určení, které bylo v lese nad Bad Schandau těsně před vesnicí Kleinhennersdorf.
Tam jsem se utábořila a cítila, že jsem trochu nastydlá, smrkala jsem a tak. Ale to už v průběhu dne. Po večeři a hovory s blízkými jsem zalehla s knihou a tu noc jsem slyšela, jak kolem mě chodí nějaká zvířata, ale je možné, že to byly jen výplody mé fantazie, každopádně se ke mě nic nepřiblížilo ani nezanechalo žádné stopy. Ráno jsem se vzbudila v pět hodin a už jsem nemohla spát, tak jsem vyrazila směrem k domovu.


Kleinhennersdorf byl v pohodě, odtud do Papsdorfu kolem jelení obory. Ok. V Papsdorfu to začalo bejt horší. Sice tam byl rozcestník, ale ukazoval směrem, od kterýho vedly dvě cesty. Samozřejmě jsem se pustila po tý špatný, ale to jsem nevěděla, takže když jsem začala mít podezření, skákala jsem před traktory a ptala se, jestli se tudy dostanu do Rosenthalu, to prý jo, ale Cunnerdorf, to mi nerozuměli, asi jsem ten název neuměla vyslovit. Tak jsem musela krosit nějaké pole, trochu pršelo a bylo to ponuré. Ale nakonec jsem tam došla a znovu vyžebrala vodu, tentokrát od milé paní, co mi dokonce kromě vody do mojí lahve přinesla ještě plnou sklenici. Asi jsem vypadala vážně zuboženě.
Už jsem se nehodlala znovu ztratit, takže jsem pořádně prozkoumala všechny cesty, než jsem se definitivně rozhodla. Chytl mě pořádnej slejvák, tak jsem se chvíli schovala do pojízdného posedu, než to přešlo.
Pak cesta vedla lesem a byla strašně, šíleně, pekelně dlouhá a nudná, pět kilometrů, jen les. Umrtvilo mě to. Pak jsem, konečně, konečně dorazila do Rosenthalu.
Tam jsem pokračovala podle Martinových instrukcí po zelený, přes pole, do údolí... a po další nekonečně doluhý, dlouhý, dlouhý silnici lesem až k české hranici do Ostrova.
Byla jsem rozhodnutá, že si tady dám oběd. Ale v hospodě. Prostě. Měla jsem totální žízeň a docela i hlad. Jedinej otevřenej podnik se zdál být mega hotel Ostrov.
Vlezla jsem tam, v teplákách a mažňák tílku s krosnou, tak se na mě tak koukli a ptali se, jestli jsem sama, a já že jo.
V pohodě. Přinesli mi lístek a fakt si myslím, že se tam vzadu vsázeli, že buďto odejdu, nebo si dám ten řízek. No, dala jsem si ten řízek, za 170 korun, to nejlevnější co tam měli. Ty jídla na lístku se bizarností skoro daly přirovnat k jídlům z onoho Mlýnu na mumie, a cenami k něčemu fakt hodně luxusnímu.
No, na to, jak se to tvářilo, to zas tak moc dobrý nebylo, jakože maso nebylo moc slaný a brambory zase hodně, v coleslavu bylo hodně moc smetany a limonáda byla spíš jako obyčejná šťáva s minerálkou, a to na resaturace nejsem nějak kritická, ale prostě když se to tváří tak extra, tak má člověk vysoká očekávání zkrátka.
Hustý bylo, že na záchodech měli uchošťoury a ručníky a toho jsem využila. Taky jsem si nabyla mobil a přečetla pořádný kus Mlýna. Bylo to vcelku osvěžující, ikdyž ne natolik, nakolik bych potřebovala.

Nu. Odešla jsem. A šla po zelené naučné stezce, která byla občas taky trochu zmatená, ale furt lepší než německé značení a hlavně jsem už zase mohla používat mapy v nově nabitém mobilu. (Mapy Německa tam nemám stáhnutý.)

Ještě jsem na chvíli lehla v lese a četla bych si tam klidně dvě hodiny, ale bohužel jen necelou hodinu. Cesta lesem a kolem opuštěných statků byla pěkná. Až do Petrovic to bylo vcelku pěkný. V Petrovicích byly bordely, koupila jsem si tam u Vietnamce minerálku a bylo tam letadlo. A odtamtud začalo PEKLO.
Cesta vedla do kopce, kolem bahnitých ohrad, a bylo vcelku vedro. Když už jsem myslela, že jsem na mapě docela daleko, aktualizovala se má pozice a byla jsem o kilometr blíž tam, odkud jsem vyrazila. Tohle zoufalství mě provázelo snad do konce dne. Nakonec jsem už byla skoro nahoře, prodloužila jsem si cestu, abych nemusela tolik do kopce, ale zato to bylo fakt o hodně delší. Bolely mě nohy jak blázen, až jsem si sundala boty a šla bosa, nahoře na horký pláni jsem brečela, jak jsem měla vztek na celej svět, proč mi nejde jít dál. Došla jsem na křižovatku, kde se cesty opět spojily a lehla jsem na zem a ležela, dokud jsem se konečně trochu nevzpamatovala. Pak jsem se obula a šla dál, směrem na Krásný les, k hlavní silnici, na mapě ta cesta vypadala krátká a z kopce, ve skutečnosti byla úmorně dlouhá a z půlky do kopce. Před silnicí mi zavolala babička, aby mi řekla, že nemám jíst k večeři pomazánkový máslo, protože je to hrozně nebezpečný, je to jedna z nejjedovatějších věcí když se to zkazí, a pak mě moc prosila, abych už takhle nikam nechodila a snažila se mi dohodit vnuka nějaké svojí kamarádky, co taky takhle chodí, třeba šel sám na Kletečnou.

Tak jsem jí poděkovala a prošla pod silnicí. V Krásném lese jsem se napojila na konečně známou silnici do Adolfova. Teda, známou, šla jsem tudy jen jednou, a to ještě v noci, ale i tak. Na silnici bolel fakticky každej krok. Po chvíli jsem si zas musela dát pauzu a sedla jsem si na kraj silnice. Náhle se na obzoru objevilo policejní auto a zastavilo u mě. Bála jsem se, že mě třeba zatknou za potulku nebo tak něco, ale naštěstí mi jenom vynadali, že sedím na silnici a odjeli. Volala jsem s Martinem, ale bylo to moc vysilující, tak jsem to vzdala, kopec byl moc prudký. Došla jsem ale nakonec až skoro do Adolfova, kde jsem zalezla do černého lesa a rozbalila tábor, a jak jsem si lehla, uvědomila jsem si, že se docela klepu a asi jsem docela nemocná. Volala jsem s Martinem, kterýmu jsem řekla trasu a on jí na mapách.cz změřil a že jsem za ten den ušla 40 km, tak jsem byla docela překvapená a jako hustý no. A pak jsem volala rodičům že jsem nemocná a máma ať zavolám tátovi, aby pro mě přijel, radši. Tak jsem mu zavolala a pak jsem čekala s věcma na parkovišti v Adolfově a byla zima a cítila jsem se jako na hlídce ale už to byl takovej ten dobrej pocit když víš že se blíží ten konec kdy už budeš moct zapadnout do postele.

A pak táta přijel a jeli jsme domů a byla jsem nadšená když jsem viděla noční město shůry a pak jsem byla nemocná ještě dva dny. A ve čtvrtek jsme spaly u AV a spaly spolu jako Erwin a Levi a AV se na posteli roztahovala že jsem málem spadla a v pátek byl pohřeb (předtím jsem si jela pro maturitní vysvědčení, s vyznamenáním), kde to byla hrůza a mluvila tam stařena, jak se z přátel stali blízcí přátelé a jak měl rád přírodu a cestování. Pak bylo přespání s roverama a vařili jsme a v sobotu Běh naděje a AV s Vojtou oběsili kytaru, magoři, a v neděli brigáda.
V pondělí jsme na roverech nic nedělali a pak jsme byly na Barboře s Ladovkama házeli jsme se do vody z mola s úchylem a Denisem, který balil Š.
A o víkendu byla výprava do Hostomic a v pondělí jsem byla na zápisu na vejšce a přeplavali jsme s roverama Barboru a v úterý jsme zase s Medúzama laškovaly na Barboře s ňákýma shnilcema a ve středu jsme s Vážkama nejely na Barboru protože byla bouřka, tak jsme šly do plavecký. A dneska jsme s našima jeli na mojí výstavu do Litvínova a máma tam ukradla moje triko co tam bylo vystavený, protože tam o něj stejně nikdo nestojí a já bych ho jinak dostala až za rok.
A mezitím furt samý rady a rady k táboru, furt, furt prostě, hrůza, děs, smrt, konec. Ještě to není. Ale už na to kašlu. Pozítří jedem na Zvůli. Možná půjdem na Božák. Těším se. Na všechno se vykašlu. To bude super.
 


Komentáře

1 D D | Web | 30. června 2017 v 17:05 | Reagovat

No páni a pak, že já píšu dlouhé texty. :D Ale dobré, už začínám chápat, proč nemáš ráda zdrobněliny a květnaté výrazy. Tvůj styl psaní mi hodně připomněl knihu "Hvězdy nám nepřály", která mě odradila především tímhle stylem vyjadřování. Ale chápu, že každý je jiný a někdo se rád vyjadřuje, jak mu zobák narostl. :)
Každopádně zajímavý výlet, jen nedokážu z textu říct, zda tě takové akce skutečně baví, nebo se jich účastníš jen abys zabila čas a vypadla z domu. Mám z toho takové smíšené pocity. Jako by ta cesta byla útěkem před všemi radami a kázáními doma. Jako kdybys chtěla být volná a mít od všech klid.

2 Srdcová Dáma Srdcová Dáma | Web | 30. června 2017 v 17:46 | Reagovat

Omlouvám se za to že jsem nečetla tenhle článek :( ale fotky jsou hezký :) máš pravdu s tím písmem. Už jsem ho změnila :) a k tomu článku Téma týdne jsem napsala jen pravdu ze svého života :( nechtěla jsem tímhle způsobem být na titulce Blogu.cz.

3 Kory Kory | Web | 30. června 2017 v 19:01 | Reagovat

[1]: Jaaj, Hvězdy nám nepřály, no to ne... :D na druhou stranu, John Green je docela slavnej, že jo... XD
Myslím, že atmosféra, kterou to na tebe působí, to docela dost vystihuje, takovouhle akci jsem podnikla poprvé a taky jsem z toho měla rozporuplné pocity. A ano, dokonce to byl částečný útěk, nebo snad příprava na útěk, a touha po samotě a klidu. A hej, mě nevadí květnatý výrazy, rozhodně ne. Mě vadí opakované zdrobněliny ve vyjadřování kluků.

[2]: Tak to se omlouvám za předsudek, je mi to líto... prostě vždycky, když vidím takovýhle čtyřřádkový článek, čiší z toho na mě prvoplánová snaha si jen snadno udělat reklamu.

4 D D | Web | 30. června 2017 v 19:28 | Reagovat

[Smazaný komentář] Ok, už chápu. Zdrobněliny. :D Sice je nepoužívám v každé větě, ale v mém běžném slovníku určitě nechybí. A zatím mě na to nikdo neupozornil, že by to bylo nějak netradiční nebo nevhodné. Ale je to zajímavé zjištění. :)

5 D D | Web | 30. června 2017 v 19:28 | Reagovat

[Smazaný komentář] Ok, už chápu. Zdrobněliny. :D Sice je nepoužívám v každé větě, ale v mém běžném slovníku určitě nechybí. A zatím mě na to nikdo neupozornil, že by to bylo nějak netradiční nebo nevhodné. Ale je to zajímavé zjištění.

6 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 7. srpna 2017 v 9:44 | Reagovat

Skvělý :), taky bych se ráda potulovala a klidně "cestovala" po svých i někam, kde to vůbec neznám...dodává mi to určitou formu svobody, už jen samotná představa toho, že bych se někam takhle vypravila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama