Maturita

17. června 2017 v 21:54 | Kory |  "Deník"
Asi dva měsíce jsem nebyla doma...
No dobře, kecám, jen týden a něco, ale mám pocit, že to je strašně dlouho. Na to, že normálně mám ve zvyku velkou většinu prázdnin být taky z domova, mi to přijde až nepřirozeně dlouho. Asi to bylo tím, jak jsem byla pořád sama nebo s lidmi, co jsem téměř neznala. Ale začnu od toho prvního, od maturity.
Sice ji všechny další události tak extrémně přebily, že z ní zbyl jen takovej nepodsatnej mastnej flek, ale na druhou stranu, taky bych si to ráda zaznamenala.

Samozřejmě, nejdřív byly už úplně dávno ty shnilé písemné maturity, o těch, nebo minimálně určitě o slohovce jsem tu už psala. Nakonec to dopadlo tak, že mám 26 bodů z 30, což si myslím, že mě trochu podcenili... ale nakonec to ještě ujde, vlastně z toho vzešlo, že jsem měla akorát nějaký malý problémy s textovou kohezí a koherencí... ještě tak vědět, co to znamená, nebejt toho, že tam se mnou byla Lída, tak se to nedozvím do skonání světa.


Pak didakťáky, z češtiny to bylo těžší, než jsem čekala, byly tam fakt divný věci. (A ne, nevyvedlo mě zmíry zeugma, nýbrž ten článek o pravěku a otázky k němu. Bylo to dlouhý a celý divný.) Navzdory tomu jsem z toho vyšla s 98%, takže jako dobrý. Spolužáci na tu zkoušku přišli oblečený jak na bůhvíco, tak jsem se trochu obávala, ale naštěstí to, přesně podle mého očekávání, nikdo neřešil - a oni tak stejně přišli i druhej den těch písemek. Nechápu.
Mezi didakťákama jsem byla urbexovat v Janově, to bylo fakt totálně geniální, vylezla jsem až na střechu takový starý vily.


Ájina byla taková podle očekávání, akorát při poslechách jsem jednou nerozuměla takovýmu starýmu chlapovi, co měl takovej nezvyklej (rozuměj, pro poslechy nezvyklej) hlas. 84%.

Pak jsme měli praktickou maturitu, která spočívala v tom bejt 10 dní v kuse zavřenej ve škole a makat na vizuálním stylu regionální firmy. Já měla konkrétně včelařství mého strýce. Tak nějak jsem to odflákla, takže to mám prej za dva.

Pa byl svaťák a v průběhu naši odjeli do Řecka. Já se tak poflakovala mezi Martinem a babičkou a domovem a bylo to docela depresivní a bezútěšné, stejně tak v týdnu maturity. Poslouchala jsem irské verze chlastacích písní, které do češtiny přezpíval Václav koubek, které mám nostalgicky spojené s jediným obdobím něčeho jako depresí ve svém životě.

Nedělala jsem nic, skoro se ani neučila, ikdyž jsem se o to snažila. Přečetla jsem si jednou většinu sešitů, ale to bylo tak všechno. No, po tý maturitě jsem toho nelitovala, spíš jsem naopak litovala ty spolužáky, co tam k tomu měli vypracovaný stohy papírů a po konci těch zkoušek se na sebe jen tak koukali s výrazama "Aha, tak to už jako bylo všechno... a chcete jako říct, že tyhle všechny ostatní papíry byly zbytečný, nebo jako co?"
Smůla, no. Ale musím říct, že jsem měla fakt štěstí, kdybych dostala nějaký debilní otázky, tak to třeba ani nedám.

V den, kdy to mělo vypuknout, aspoň teda pro pět lidí z naší třídy včetně mě, jsem šla na nádraží už v 6, abych stihla v lak v 6.11. Tam jsem se setkala s Lídou a zjistily jsme, že ten vlak nejede, takže jsme musely jet přes Most, kde jsme ještě zmateně hledaly spojení místní dopravou. Naštěstí dobrý, dojely jsme tam tramvají, vzádu jak se člověk může koukat na koleje a Lída mě ještě zkoušela z posledních kravin, co jsem o nich ještě neuměla kváknout nic.

Neměla jsem naštěstí moc nervy. Ve škole jsem kecala s Lídou na chodbě, zatímco ostatní spolužáci přecházeli po depresivně vyhlížející učebně a vzájemně se nervovali, když se snažili ještě něco na poslední chvíli našprtat.

První byla čeština. Vytáhla jsem si Zbabělce a vykřikla nadšením, protože to je jedna z mých celkem srdcových knih. Ovšem, ještě jsem si ani nesedla na potítko, a už mi začalo docházet, že si to vlastně moc nepamatuju, od těch čtrnácti, kdy jsem to četla. Ale měla jsem štěstí - spolužačka mluvila o Spalovači mrtvol, takže jsem od ní odposlouchala alespoň spisovatele té doby. Tak jsem tam kidala o tom, jakej je Danny frajer, akorát jsem nevěděla, proč se to jmenuje Zbabělci.
,,No, já jsem to prostě z tý knížky nějak nevyčetla, když jsem to četla..."
,,Ano? Ale to je zrovna docela důležité..."
,,No... tak mě to asi tak důležitý nepřišlo..."
Objasnili mi to, no, a jinak to bylo vcelku v pohodě.

Ájina byla jak pro základku, totálně, kidy, co snídám, o svým městě, že půjdem na snowboardovej kurz a tak. Fakt. Kidy.
Ten zkoušející mluvil tak trochu czenglish. Takový to vyslovování r a tak. Trochu degradace zkoušky v mých očích. Ale newa, aspoň jsem mu rozuměla.

Pak Lída odjela. Předtím jsme seděly na schodech na školním dvoře. (Poprvý.)
A dějiny umění. Měla jsem TAKOVÝ štěstí. Vytáhla jsem si secesi. Spoulžačka, co šla za mnou, jen skřípala zubama.
Pohoda naprostá. Nevěděla jsem akorát architekta Obecního domu a to, jestli je propiska zkoušející učitelky secesní a proč.
Díky bohu. Secese je vděčná. Já jsem vděčná secesi.

A nakonec... nejhorší. Teorie propagační grafiky. Bála jsem se toho, nejvíc, nebo možná jako jedinýho trochu. Protože tam byly fakt divný otázky a mohla jsem si vytáhnout věci, co nevím co o nich říct ani za mák.
A... vytáhla jsem si... věc. Historická KONOTACE písma a její použití v moderní typografii... a pak ještě nějaký další kidy. A já na to koukám a v hlavě se mi nelíhne vůbec nic. Netuším, co je ksakru jaká konotace. Prostě ne.
Celý potítko jsem tam jen seděla a v hlavě měla prázdno, maximálně jsem si prohlížela nějaký grafický časopisy, co tam byly... a napadlo mě to až někdy ke konci, že to asi bude to, když se použije historický písmo v nějakým jiným, moderním kontextu... nebo tak něco. Možná.
Tak tam jdu a říkám:
,,No, víte, já vlastně moc nevím, co ta konotace znamená..."
Ale nějak jsem to zkusila, a kupodivu to normálně vyšlo a mám za 1! Hej, to je asi poprvé na celý střední škole, co mám na vysvědčení vyznamenání. Vtipné. Ale mám radost. Co jiného říct.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama