Bubliny, spravedlnost světa a podobně

27. dubna 2017 v 22:18 | Kory |  Kecy
Normálně články na téma týdne píšu pouze z důvodu reklamy na hlavní stránce blogu. Nějak to spolu souvisí, ale stejně to hlavně chci propagovat. Teď je to jinak. Sociální bublina, ve který žiju, mi přišlo jako... no, jako dost zásadní a tak trochu palčivé téma, kterému se obvykle spíš vyhýbám.
Žiju v mírumilovném světě. Ve světě, kde jsou všichni v rodině rádi, že se můžou společně naobědvat, nekují se žádné intriky, věci se říkají víceméně narovinu, lidi čtou knihy, nekoukají na televizi, kde se rodiče nechovají dětinsky.
Mám skvělý život. Rozhodně ano. Nejsem z těch, kdo si prošli nějakým peklem v podobě rozvodu rodičů, týrání, smrtí, depresí, šikanou, chudobou a tak. Nic se mi nestalo. Nikdy.
Všechno, co dělám, se mi zatím víceméně daří. Dostala jsem se na střední a teď i na vysokou, udělala jsem autoškolu, čekatelky, vůdcáky, všechno. Mám přátele, nežiju život jen u počítače a doma, mám celkem dost zážitků, na které můžu vzpomínat, i možností, které se přede mnou otevírají.
Jsem za to nesmírně vděčná. Přesto si říkám - kdy se to zvrtne?

Byla jsem v minulém životě, pokud něco takového existuje, extrémně dobrým člověkem, který si zasluhuje odměnit, nebo se to v nejlepším obrátí a já půjdu ke dnu, nebo je svět prostě tak nespravedlivý? Čím jsem se o to zasloužila? Nevím. Ale stejně děkuju.

To jsem ale trochu odbočila. Moje útulná bublina přátel a rodiny. Skauti, celkem nadprůměrně vzdělaní lidé. Chovají se k sobě ohleduplně, ctí hodnoty jako jsou láska a pravda, a další věci viz nahoře. Samozřejmě to není nijak dokonalý, doma na sebe řvem, hlavně teda já řvu, lidi se občas nemají rádi, páry se rozpadají a tak, ale stejně. Pořád nejsem připravená.
Ačkoli se ve škole a kdekoli ve veřejném prostoru běžně potkávám s lidmi, kteří do mé bubliny nezapadají, pořád mě vyvádějí z míry. Pokaždé mě překvapí rodina, kde všichni členové žijí prakticky odděleně, ač v jednom domě, pokaždé mě překvapí sourozenci, co se k smrti nenávidí, pokaždé žasnu nad tím, jak můžou být někteří lidé přízemní.
No...
Pak to má různé dopady. Třeba lidi hrozně škatulkuju. Mám takový různý skupiny lidí, který nedokážu asi úplně přesně uchopit, ale řekněme, že třeba vidím Feriovce, mladé hipstery co studují v Praze a jsou bohatí a trochu snobáčtí a chodí na festivaly, pak různé basic bitches s vyžehlenými vlasy a trojúhelníkovými kabelkami ("If you know what I mean"), duchaplné hipstery, o kterých jsem psala v minulém článku, a těch skupin bude nejspíš víc. Uvědomuju si, že tihle lidé se sami do žádných takových skupin neřadí, a většinou do nich třeba ani nepatří, jsou to různorodé osobnosti, ovšem... já je mám před očima prostě takhle. Naštěstí mám občas k dispozici kritické náhledy své sestry a dalších moudrých lidí, co mi připomenou, že bych si radši o těch lidech neměla nic myslet.

Ještě je tu další strana mince bublin, a to ta, která se týká chudobných a ubohých lidí ve válečných oblastech, v Africe a tak, taky ekologie a nebo zdravé výživy.
Nechci. To. Vidět.
Protože potom bych proto musela něco dělat, což nedělám. A chci si jen užívat svůj život. Nedokážu si užívat ve chvíli, když vím, že někdo jiný zrovna trpí. Kdo to dokáže? Asi nikdo. Takže radši zavřu oči. Občas podepíšu nějakou tu amnesty international petici nebo tak, ale to je tak vše. Nevím, co s tím. Asi to řešit zatím nebudu. Kdyby měl někdo nějaké návrhy, tak mi je prosím dejte.

Dám sem nakonec svého nového úžasného síráka. Je zajatý. Nebo tak něco.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama