Metro 2033

17. března 2017 v 9:26 | Kory |  Recenze
Dmitry GlukhovskyVýsledek obrázku pro Metro moscow

Dnes jsem po dlouhé době zase dočetla knihu. Vlastně i v rekordním čase, trvalo mi to jen čtyři dny. Dřív jsem teda četla mnohem rychleji, lehkou knížku jsem měla přečtenou třeba za den nebo dva, těžší za pět dní. A teď mi i normálně jednoduchá YA kniha trvá týden.
A Murakami čtrnáct dní. No, to je jedno, jdu k tématu - kniha Metro 2033. Rozhodla jsem se, navzdory své tradici zlých a ne moc profi recenzí, napsat takový trochu hlubší rozbor této knihy. Asi sem nebudu psát nějaký moc velký popis děje, to mi přijde vždycky u všech recenzí na blogách absolutně zbytečné, takže kdo neví a chce vědět, o čem to je, přečtěte si to třeba TADY.


Nemůžu se rozhodnout, jestli bych knihu Metro 2033 zařadila mezi pitomé dystopie nebo kvalitnější knihy. Četla se docela jednoduše a rychle, takže to rozhodně není žádná extrémně intelektuálně náročná literatura. Ale není to ani úplně jednoduché. Řekla bych, že pro mě to byl takový příjemný střední proud. Občas jsem se do čtení musela trošku nutit, a občas se to četlo samo.

Hlavní postava, Arťom, je sympatický a celkem věrohodný typ. Nikde se nepopisuje, jak vypadá (ale rozhodně na sobě nemá celou dobu žádnou masku, shnilí autoři na serveru Postavy.cz! Tu má až když leze ven!!), občas se snaží být sarkastický a tak, ale vůbec to není takový to "jsem ironická a sarkastická", v tomhle případě mi to přišlo dobré.
Ze začátku jsem si myslela, jak je to fajn, že to není žádnej velkej hrdina, co to všechno zachrání, je vyvolený a tak. Bohužel se to později změnilo. Začal být velice výjimečný a vyvolený, což mě opravdu zklamalo a knize to ubralo na originalitě.

Často se opakuje scénář: Arťom přijde na stanici - potká nějakýho hustého týpka - ten se s ním dá do řeči a řekne, že mu pomůže - pak mu pomůže, dojsou spolu na další stanici až dvě - týpek se cestou/až na stanici ztratí/umře.. - Arťom potká nového týpka.
S tím souvisí i tzv. Tintinovský syndrom (to je můj pojem, ne žádnej odbornej xD): Arťom se několikrát, dokonce skoro na každé stanici, kde se ocitne, dostane do ohrožení života. Chtějí ho popravit, ocitne se uprostřed boje, je v tunelu kde se ozývají zvuky, při kterých ostatní umírají, loví ho nějaký příšery a tak dále. A, jak překvapivě - milý chlapec z toho pokaždé nějakou šťastnou náhodou (nebo za pomoci hustého týpka, co se najednou objeví) vyvázne. Jako já chápu, že kdyby umřel, tak to skončí a asi to nebude nic moc, ale když se tohle opakuje tak 8x za knihu, už mi to pak přijde trochu ohraný a nevěrohodný.
V doslovu jsem se teda dočetla, že ho autor původně chtěl zastřelit, ale fanoušci ho dokopali k tomu to změnit (publikoval to nejdřív na internetu), takže to je vlastně pochopitelné... ale myslím, že kdyby umřel, tak to má mnohem větší potenciál originální, kvalitní a věrohodné knihy.

Na počátku knihy to bylo strašidelné. Přesně ten správný typ strachu, metro je prostě ideální prostředí pro horor. I ti netvoři byli docela strašidelní, ale hlavně ten zvuk ozývající se z potrubí. Ovšem. Potom se různá podivná nebezpečí začala násobit. Na téměř každé stanici bylo něco, čeho se člověk měl bát. Ďáblové, jiný nestvůry, mizející lidi tam, tyhle divný zvuky, tamty divný zvuky, tahle pověst, tahle pohádka... no, prostě pak už to být strašidelný přestalo. Nevím, jak to mají ostatní, ale já se každopádně v hororu bojím, dokud tam je jedno tajemné hrozivé nebezpečí. A jakmile se objeví další, ještě horší nebezpečí, už mi to přestává připadat děsivé. Začne to být jen překombinované.
Taky jsem pak měla v těch příšerách zmatek. Myslela jsem si nejdřív, že jsou to všechno ty stejné, co lezou do Arťomovy domovské stanice VDNCh, ale asi spíš ne. A nevěřím tomu, že se pomocí radioaktivity vyvinou takovýhle tvorové. Prostě ne. Byly moc divný.

Na druhou stranu, na začátku mi život lidí v metru přišel jako největší depreso na světě, a postupně jsem si na něj zvykala tak, až mi přišlo divný když šli na povrch, a když se vraceli do metra, vnímala jsem to, jako kdybych šla s nimi domů. Tohle se autorovi podařli vystihnout strašně dobře.

Další věrohodně vystiženou věcí byly sny hlavního hrdiny. Měla jsem z nich podobný pocit jako ze svých snů, což by mělo znamenat, že byly hodně dobré.

Občas se objevovaly zvláštní metafory, někdy super a hrozně vystihující, a někdy vlastně už archaismy, kterým jsem pomalu ani nerozuměla. Celkově se zvláštně střídaly části, které mi přišly trochu pitomé, jako typické přiblblé scifodystopie, a části, kdy jsem si říkala, že ten autor musí být hrozně chytrej.
To byly asi hlavně části, kdy Arťom zrovna zavítal k nějakejm jehovistům nebo komunistům, kteří tam hlásali svoji ideologii. Bylo fascinující, jak tam tyhle různé ideologie byly popsané. Možná jich bylo, stejně jako smrtelných situací nebo příšer, až podivně moc, ale oceňovala jsem to, minimálně kvůli vzdělávacímu účelu.

A Arťom měl na základě toho často hrozně dobré a inspirativní myšlenkové pochody. Ty, které knihu zásadním způsobem odstraňují z kategorie debilních shnilotin. Nebyly to rádobyduchaplné johngreenovské kidy, ani zachraňsvépřáteleobětujseblablabla hungergamesové a divergentní kidy. Byly to seriózní a chytré myšlenkové pochody o smyslu života, náboženství a tak. Některé myšlenky z toho byly pro mě úplně nové.

Bylo tam na mě možná chvílemi až moc chlapů, co si tam říkali historky. Pořád historky. Takový ruský to bylo, no. Jo, ale to byla jedna z věcí, proč jsem si to chtěla přečíst, a taky se mi to na tom líbilo - že to taky jednou konečně nebylo v Americe.

Další naprosto fascinantní věcí na této knize byla mapa metra. Kdykoli byla zmíněna konkrétní stanice, (a že to bylo hodně často), mohl člověk okamžitě otočit na stranu s mapou a naprosto dokonale si to celý představit a tak. Mám ráda mapy.

A člověk se dozvěděl docela dost věcí o Rusku, o tom, jak to tam fungovalo a funguje, o Moskvě a tak. Takovým, řekněme, netradičním způsobem.

Ještě jedno negativum - pořád tam byli jen muži. Já vím, že stejně v knížkách normálně nemám ráda holky, ve filmech holky typu Rey, takové ty bojovnice kidy kidy, naprosto nesnáším... ale na druhou stranu já jsem taky holka. Já ty holky nesnáším asi proto, že jim vlastně závidím.
A tady v tý knize se objevila nějaká žena nebo holka asi celkem čtyřikrát, z toho dvakrát byly zmíněné i jménem. A hádejte co. Obě ty ženy VAŘILY. Prostě v roce 2033 a ženy nedělají nic jinýho, než že vaří. Je to tím, že to je Rusko? Nevim. Ale každopádně mě to přišlo docela děsný.

SHRNUTÍ: Metro 2033 je dobrá, v rámci své kategorie podle mě lehce nadprůměrná kniha, ovšem s opakujícím se scénářem. Má sympatického, psychologicky věrohodného hrdinu s dobrými myšlenkovými pochody. Kniha má atmosféru a poskytne člověku nový pohled na mnoho věcí. Nejspíše bych ji doporučila i dál. Přečtěte si to.

Výsledek obrázku pro Metro moscow
 


Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 17. března 2017 v 9:33 | Reagovat

Nad knihou jsem hodně dlouho uvažovala jestli si ji přečíst. No asi si ji nakonec i přečtu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama