Apokalypsa č. 4 aneb živé žáby a mrtvá selata

20. března 2017 v 11:05 | Kory |  "Deník"
Chystám se psát o proběhlém víkendu.

(Zatímco Martin hraje na kytaru nějakou neznámou píseň.)
Stalo se toho tolik, že nevím, jestli si na všechny dobré momenty vzpomenu a taky nevím, jestli to popíšu vystihujícím způsobem. Snad jo. Takže.
Sešli jsme se v pátek v klubovně a dělali nějaký docela normální věci, jako třeba hraní nějaký hry na zahradě, psaní sociogramu a baterek, hraní hradu v žížalárně a tak. Když se více připozdilo, Piškot začal s přednáškou o tom, jak se chránit před radioaktivitou improvizovanými prostředky. ("Protože ministerstvo obrany to nařídilo..." hahaha... no, já sice věděla, co se na tý akci bude dít, ale stejně jsem si nebyla jistá, jestli opravdu něco nenařídili, Piškot je obecně docela přesvědčivý člověk.) Martin vytáhl přístroj. Geigerův čítač. Na měření radioktaivity, a ukázal nám ho. Bylo to zajímavé a přínosné. Ale taky trochu strašidelné,
ale nic proti tomu, co se dělo dál, že.


Pustili jsme si "sovětskej film, má na čsfd 80%". Jmenovalo se to Pisma myortvogo cheloveka. (Křítku, překládej!) (Dopisy mrtvého.) No, bylo to celý žluto-fialový a tak depresivní, že jen vzpomínka na ten film mě dokáže zmořit na dalších pár minut. Byl to takovej ten film, na kterej musíte bejt děsnej alternativec a umělec nebo magor, abyste ho dokázali ocenit, asi. Odehrává se to prostě po zničení světa jadernou válkou a hlavní hrdina je dědek, co si nalhává, že všechno bude super jako dřív. Choděj tam v plynovejch maskách, jedí polívku v bunkru a mají filosofický kidy. Depresivní hudba, depresivní barvy a prostředí. A ozvěna a divný hlasy v plynovejch maskách. A docela i nuda, neusnout bylo trochu náročné. Terka a Štěpánka se ke konci filmu šíleně smály, ale doopravdy šíleně, jakože takovej ten smích na obranu před tím, aby se člověk zhroutil. Pro mě byly nejhorší nějaký takový flashbacky na ty výbuchy atomovek, to prostě nemám ráda.

No, skončilo to. "Tak takhle jsem se ještě v životě nenudil," prohlásil Šimon.
Pak Piškot s Martinem začali mluvit o tom, co se všechno může stát, jaký katastrofy se staly, co hrozí a tak. Bylo to čím dál tím horší, až jsem se pak taky už musela smát, protože když si uvědomíš, že je takovejch možností, jak umřít, tak už ti to prostě začne bejt jedno, v tu chvíli. Je to příjemný.

Pak zapli znova ten měřící přístroj, a ten začal zběsile pípat. Věděla jsem, že je pod ním pytel lehce radioaktivní soli, co u M. v práci házej do pece, ale stejně to bylo strašidelný. Tak jsme se "vyděsili" a po chvíli, kdy jsme to vypli a zapli a vypli a zapli, jsme si řekli, že to je divný a musíme zdrhnout do krytu, ale do nějakýho mimo civilizaci, protože zpanikaření občané jsou blbí a tak. Vzali jsme si rukavice, pláštěnky a tak a vyrazili jsme do tmy.

Šli jsme přes Prosetice a pak nahoru po silnici nad pláněma, a Piškot povídá: "Dávejte bacha, tady občas jezdí auta jak šílenci."
"I v noci?"
"Hlavně v noci."
Tak jsme dávali bacha, fakt jo, jo.. a nic nejelo. Až nahoře. V dálce vidíme světlo. "Hele, asi jede auto!"
"To je barák..."
Bylo to auto, tak jsme uhnuli a stáli jsme s kapucama a gumovejma rukavicema v těch hnědejch pláštěnkách kolem silnice. Auto zpomalilo, a už bylo skoro u nás.
"Hele, nejsou to benga?"
(Ještě předtím jsem řikala, že vlastně děláme nezákonnou věc, když chodíme beze světla po pozemní komunikaci mimo město.)
"Tyvado, to jsou benga!"
"Ale prd, nejsou to benga..."
"JSOU to benga!"
A auto zabrzdilo úplně. Byli to fakt policajti. Zamávala jsem na ně. Auto se znovu rozjelo a zmizelo za zatáčkou.
Všichni jsme se začli smát a kroutili jsme hlavama jak magoři. Co to sakra bylo? No, to jsme se nedozvěděli.

Pak, když jsme šli od tří dubů po pláních, nad obzorem svítila jasná záře. Piškot tvrdil, že to je ten jadernej výbuch, až jsem si to začla skoro myslet a nebyl to dobrej pocit, tak jsem ho pak během rozhovoru tak nějak donutila aby mi řek, že to jsou ty doly, kde tam tak šíleně svítěj. Mluvili jsme o depresivních věcech, nejdřív o Trumpovi a zdi a Rusku, potom už jen o psychických stavech. Jak byla tma, byla jsem úplně dezorientovaná a chvílemi vůbec nevěděla, kam jdeme.

Zorientovala jsem se, až když jsme došli ke hřišti ve Lbíně. Nejhorší část byla těsně před cílem. Škrábali jsme se do šíleného trnitého svahu na násep s kolejemi, a pak ještě výš, do ještě horšího a trnitějšího svahu. Bylo už po půlnoci, ale byla světlá noc, takže jsme nepotřebovali ani baterky. Bylo zvláštní se prodírat trním a nevidět ho.

A už jsme tam konečně byli. U bunkru. Byl malej, nad kolejema... s dveřma bez dveří a třema střílnovejma okýnkama. Uvnitř bylo listí a starý tepláky. Vyházeli jsme ven všechny věci, co vypadaly hnusně, a začli rozkládat na zem kartóny.

Jak tak ještě prohrabávám listí, najednou koukám, že u schodu ven leží nějakej šutr pod listím. Kdo na něm bude ležet, bude chudák, tak to musíme vyndat, jestli to teda není součást těch schodů.
Odhrnu pár listů. Pod nimi jsou nějaký štětiny. To tady někdo nechal starej smeták?? Odhrnu ještě kus a...
"Tady je nějaký zvíře! Nějaká zdechlina!"
Nastala lehká panika... dokud Piškotovi někdo nehodil konečně ty gumový rukavice a Piškot šel na akci.
"Je to sele, tak kdo ho nechcete vidět, tak se nekoukejte."
Vyhodil ho ven a za ním se linul zápach, který se podivně podobal zápachu ryb u ledových pultů s mořskýma potvorama v kaulandu. (Za tím seletem, ne za Piškotem.)
No, to bylo samozřejmě velké téma večera, a selátko nás pronásledovalo ještě celý zbytek výpravy. Ikdyž zůstalo mírumilovně ležet pod stromem za bunkrem.
Pak už jsme zalehli a jen doufali, že už se tam nic dalšího neskrývá.


V půl šestý ráno jsem se vzbudila a zjistila, že venku prší a kape mi těsně vedle hlavy. Mikinu pod hlavou jsem měla durcha Křítkovi vedle mě kapalo přímo na hlavu. Tak jsem ji vzbudila, ať se posune. Pak mě to kapání začlo fakt štvát, tak jsem šla ven tu díru zakrýt. Už ale byla zakrytá deskou. Tak jsem jí zvedla a zakryla jsem jí šutrem a pak ještě tou deskou, ale nepomohlo to. Tak jsme si lehly obráceně a já ohnula alumatku, aby mi nepršelo na nohy od spacáku. Najednou jsem cejtila něco studenýho někde u krku, tak jsem myslela, že my tam taky něco kape, ale když jsem tam šáhla, vyskočila od tamtud žába, což mě v první chvíli docela vyděsilo. Pak jsme s Křítkem pozorovaly, jak ta žába skáče po všech, co tam spali. Hrála jsem si na Arťoma, trochu. Celou dobu.
Pak jsem ještě usnula.

Když se všichni vzbudili, ještě jsme se tak dvě hodiny povalovali a kecali. Piškot prohlásil, že jsou všichni mrtví, a my tudíž musíme vybudovat novou civilizaci. Takže jsme řešili třeba, kdo bude prezidentem, jestli bude čeština odteď mezinárodní jazyk a taky, jestli nemá někdo z nás v příbuzenstvu černocha, protože jinak budou všichni na světě už jenom bílí.

Jedli jsme u toho zásoby, co jsme dostali večer od Prófy. Byl tam hnusochleba, co smrděl jako granule, křupavý chleby, nějaký kaše, konzervy, piknik a pikao a mysli tyčinky a tak. Já jsem si ale v pátek koupila margotku tak jsme snědla margotku.
Někdy v půl jedenáctý jsme se konečně zvedli a zabalili si. Vylezli jsme ven. Bylo zvláštní, hustý počasí. Stáli jsme na bunkru nad krajem a řešili, co budeme dělat.


Bylo to trochu zmatené, ale nakonec jsme se přecijen rozdělili do dvojic a dostali mapu a za úkol dostat se k nějakýmu bodu, který jsme nevěděli, co znamená. Opustili jsme sele a vyrazili.
Já s Terkou jsme šly stejnou cestou, jako jsme přišly, do kopce, do kopce, kolem nás jelo pár aut a jeden cyklista, jinak nikde žádní lidé. Bylo zamračeno a foukal vítr.
Pak jsme za Pytlíkovem odbočily na betonovou cestu a šly kolem lesa a pak přes pole bahna. Pole bahna bylo do kopce a táhlo se to, dokud jsme zas nevešly do lesa a konečně si trochu očistily boty.
Byla tam díra na kance.
Les byl krátkej a na konci se vycházelo na louku. Dole se na ní krásně vyšlo, ale já řekla, že musíme jít na kopeček, abychom se rozhlédly, protože už jsme byly blízko toho místa, a pořád jsme nevěděly, co to je.
Na kopci nešlo vidět o nic víc než dole, zato se tam z lesa vycházelo skrz totální trní. Tím jsme se stěží prodraly a pak už konečně uviděly to místo.
Byl to vysílač. U něj seděli Honza se Štěpánkou a vzádu za ním Křítek a Šimon pod jednou pláštěnkou a rozdělávali tam oheň. (Bejt pod jednou pláštěnkou bylo jedním z úkolů. Když pod ní dvojice byla, odečítali se jí Sieverty. Sievert (značka Sv) je jednotkou ekvivalentní dávky ionizujícího záření (HT) případně dávkového ekvivalentu (H). Je pojmenována po R. Sievertovi, průkopníkovi radiační ochrany. Když jsme byly jen tak venku, Sieverty se přičítali. My s Terkou jsme se vykašlaly na všechny úkoly a jen prostě šly rychle.)
Sedly jsme si k hrajícímu vysílači a daly si oběd. Já suchou čínskou polívku, papriku a trochu pikniku. Pak jsme chvíli hledali nějakej vzkaz a když už jsme chtěli volat Piškotovi, jak to teda bude, zrovna přišel a řek, že další indicie je u kostela v Křemýži.
Vyrazily jsme hned. Cesta do Křemýže vedla přes trcohu podivné zbourané nebo opuštěné domy, ale byl to kousíček.



U kostela v Křemýži to nebylo hezký. Byla tam opuštěná samoobsluha a dlouhý divný náměstí jinak nic. Ve vzkazu stálo, že další místo je v Kladrubech u kaple.
Šly jsme neznámou cestou, kde to vypadalo jako na americkém venkově. Nad Teplicema už víc než hodinu visela tlustá, sytě barevná duha. Bylo to podivné.


Přes most docházíme do Kladrub. Fouká silný vítr, hází to náma. Svítí slunce. Nikde není ani živáčka, až na jednoho týpka s krosnou v černém, co jde naproti nám. Říkám si, že to vypadá trochu jako Piškot. "Hele, támhle je konečně nějakej člověk!"
"Není to náhodou Piškot?"
Přišli jsme blíž a on taky. Obavy se potvrdily. Pozdravili jsme se a Piškot šel dál opačným směrem nežli my. Tak jsme se dál bály, že opravdu nějaká katastrofa nastala, dokud konečně na parkovišťátku kolem nás nejeli malí kluci na kole. To nás uklidnilo.
U kaple nás vzkaz poslal do Pytlíkova. To nás zdeptalo a svalily jsme se ke dveřím kaple. Konečně nám došlo, proč šel Piškot opačným směrem. Byla to krize, tak jsme si rozbalily baterky a dočetly se o sobě, že jsme krásný a tak.
Depresivně jsme se zvedly a zamířily zpět. Za chvíli jsme se ale koukly do mapy a z indicií nám konečně docvaklo, že úplně cílové místo je Doubravka, tak jsme se zase otočily a šly nahoru. Komentovaly jsme domy a auta. Hlavně teda Terka.
Za obzorem se rozprostíraly Teplice a nad nimi temné mraky. Začaly padat bodavé kapičky a my šly přes most přes dálnici kolem pily a po silnici, po které jsme šly minulou noc.

Pak jsme se rozhodly překrosit pláně dolů. Pršelo. Přeběhly jsme silnici a přelezly mokrá svodidla. Ještě naposled jsme se prodraly děsným trním a pak vysvitlo znovu slunce. Bylo to nadějeplné, ale možná jen pro mě, Terka byla v pořád v krizi.
Byla to atmosféra jakési opravdové apokalypsy, ale ne depresivní, dobrá, nepopsatelně. Přes točnu autobusu a kolem hřbitova do vysilujícího kopce, kde měli tábor bezdomovci.

Pod Doubravkou jsme si sedly a snědly terky mysli tyčinky a při cestě dál jsme jedly křehké plátky a bavily se o smoothie, nanukách, džusech, koktejlech a tak. V půli cesty nahoru se před námi vynořil Piškot, tak jsme ho tajně pronásledovaly. Až nahoru.

Nahoře. Ještě tam nebyli ostatní, jen my a Piškot. Hledali jsme, kam se schováme. Nakonec jsme přelezli zeď schovali se pod střechu k nějakým schodům a dřevům. Sotva jsme tam zalezli, spustil se největší slejvák ever. Udělali jsme si tam bezdomovecký kemp, seděli tam a čekali a smáli se jim, že jsou na tom dešti. Volal Šimon, že jsou v Kladrubech, což znamenalo, že si na ně pěkně počkáme.

Naše bezďácký doupě: 

Jedli jsme ještě nějaký jídlo, co nám zbývalo, já druhou čínskou polívku, Piškot párek v konzervě a kaši v pytlíku s vodou z okapu. Terka se pak rozhodla, že sit u kaši na studeno taky udělá. Ale byl to humus.

Pak začly přijíždět auta. Schovávali jsme se, aby nás nevyhodili, ale byli to nějací sportovci na schůzi. První prošli kolem nás (my jim vysvětlili, že se tam jen schováváme před deštěm) nahoru po schodech, ale hned se vrátili, že to tudy nejde. Všichni další, co přijeli později, šli k nám, ale Piškot jim jako dobrý správce, řekl, že musí jinudy. Všichni poděkovali a šli jinudy, až na běžce, co nevěřil a běžel nahoru, a pak běžel zpátky.

Konečně dorazily zbylé dvě dvojice. Tak jsme se zvedli a šli do klubovny, už nepršelo.

V klubovně všichni padli a byli mrtví, všude bylo bahno a hnus. Postupně jsme se nějak vzpamatovávali, rozmrzali u topení, četli knihu o netradičních sexuálních polohách v lese (jinak to byly hry pro zlepšení zdatnosti) a jedli konzervy. Teda, Křítek, jedla tam lečo a byla happy, že to nebylo tak hnusný jako čočka s párkem.

Pořád někdo říkal nějaký kidy, o selátku a různejch jinejch věcech, a bylo to tak divný, že Piškot řekl, že by to měl někdo zaznamenávat, což byla pravda, protože teď si z toho nepamatuju už ani nic. Honza a Piškot si ohřáli chalupářskej guláš a byl to kentus, že s tím šlo jen snad nakrmit záchod.
Gympláci pomlouvali gympláky. Strašně.
Četly se úlovky z wattpadu.
Pak Honza začal číst své erotické povídky a tajné deníkové zápisy. Úplně jsem koukala, bylo to občas fakt dobrý.
Nakonec Piškot přečetl svou povídku z pohledu holky. A to mě dorazilo, protože jsem nečekala, že to bude takový depresso.
Už bylo pozdě, a Křítek tam spala.
Honza a Piškot se bavili o budhismu. Šla jsem si lehnout dozadu na matračky, že si budu hrát na Arťoma a tak, ale doufala jsem, že ostatní si taky půjdou lehnout tam, ale nešli, tak jsem tam spala sama celou noc, což nebylo příjemný, když jsem se v půl pátý ráno vzbudila a nevěděla jsem, jestli tam někdo je. Vtrhl tam Šimon že si jde pro spacák, že jsou na půdičce a je tam děsná zima.
No, ještě jsem usnula a ráno jsem se přesunula do smrduté roverky, kde jsem si kreslila a pak vstali všichni a uklidili jsme a konec. Se Š. jsme pak šly domu a pak k babičce a tam byl Tomáš, toho už jsem neviděla sto let, a byla to sranda. Málem jsem rozbila babičce tablet a už by tam navždy měla dětský režim. Od babičky jsem šla k Martinovi a hovězí maso s rajskou, já se bůhvíproč rozbrečela, dokoukávali jsme Pomádu, to byla kravina. A šli jsme spát. To byl konec tohoto fascinantního víkendu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama