Společnost nepodporuje hodné lidi?

9. září 2016 v 10:46 | Kory |  Kecy
Nevím, jestli jsem nějak extra dobrý člověk. Neumím to moc posoudit. Řekla bych, že jo, alespoň se o to snažím, ale občas jsem na to dost líná. Přijde mi totiž, že to je dneska pro lidi, co chtějí být "hodní", hrozně náročné. Myslím, že by to mělo fungovat tak, že dobrý a hodný člověk nemusí být hrdina. Mělo by to být tak nějak přirozené.


Ale mám spíš pocit, že každej, kdo se snaží být hodnej, je vždycky za blbečka. A proto když chcete být hodní, musíte mít hrozně velkou odvahu a být naprosto nad věcí a neřešit, co si o vás ostatní myslí.

A když říkám být hodný, nemyslím tím být hodný na svojí rodinu a kamarády, na lidi, které má člověk rád a dobrovolně se s nimi stýká. Myslím tím dělat dobrý věci i nad rámec, i pro někoho, koho třeba neznáte, nebo pro nějaký místo, pro nějakou skupinu lidí.
Situace: Ve třídě se řekne "Je tu bordel, kdo ho uklidí?", tak samozřejmě, že se mi nechce ho uklízet, protože jsem líná, ale mnohem větší problém mám s tím, že nemám odvahu to udělat. Všichni stojí a čumí a já taky. Prostě nechci být za šplhouna, někoho, kdo bude dobrovolně uklízet po ostatních... Tak radši nic neudělám. Tak to udělá někdo jinej, kdo to neřeší, a já jsem trochu naštvaná, že jsem šla s davem, a trochu jsem ráda, že jsem ze sebe toho vola nemusela dělat já.
Ten člověk, kdo to udělá, musí být hrozně oblíbený, respektovaný a tak dále, aby mu zůstala jeho reputace a příště se to na něho nehodilo znova. A nebo nesmí nic řešit, no.

Věčně se ve mě bijou dvě části- teda, ve škole a ve společnostích, kde to funguje takhle.
Bejt hodná x nenechat se využívat.
Někdo chce něco půjčit, tak jasně, že mu to půjčím. Někdo chce s něčím pomoct, tak jasně, že mu pomůžu, pokud to jde. Já po něm nikdy nic nechci, nebo skoro nikdy, a když po něm něco chci, tak mi on/ona docela často leda tak řeknou, ať jdu někam. A příště po mně znovu něco chce. A mě přijde prostě neslušný, blbý a nepochopitelný mu říct ne, když chce půjčit tužku. A já jí mám. A nepotřebuju jí.
Ale pak jsem člověk, kterej má vždycky všechno a všichni za mnou lezou, když něco chtějí. A já jim neřeknu ne, protože vím, jak naprosto nenávidím, když mi onen člověk taky něco nepůjčí.
Mě je prostě blbý říkat někomu ne na blbost, která je pro mě jednoduchá a jemu pomůže.

Když mi bezdomovec chce prodat Novej prostor, tak ho od něho chci koupit- ikdyž mi babička říká, ať to nedělám a odtáhne mě pryč. (Zase nejsem blbá, když se o to pokoušela jedna ženská, co měla u sebe jedno otřepaný číslo a "ztratila" průkazku, tak jsem se na ní vykašlala.) Když jsem nějakýmu žebrákovi dala prachy (Asi pět korun -_-, říkám, nejsem zas tak dobrej člověk), taky mi všichni nadávali, jak jsem blbá.
Když zvednu papírek ze země před lidma, taky na mě koukají jak na idiota.
Takže prostě nikdy nemůžu bejt hodná a zároveň chytrá. Očividně se to spolu vylučuje.

Je mi prostě líto, že člověk, kterej by třeba chtěl bejt hodnej, nakonec není, prostě jen proto, že ostatní přece taky nejsou. Protože se každej radši stará sám o sebe. (Samozřejmě, že se nestará jenom sám o sebe, taky miluje svojí rodinu a své přátele, ale to je tak všechno, kam to sahá.)

Naštěstí existují i kolektivy, kde člověk může bejt hodnej, a nikdo ho za to neodsoudí. (Pokud není až moc hodnej, což není můj případ.) Bez toho by to už bylo celý v háji.

(Ale možná to jsou všechno kecy, anebo možná, že to tak funguje jenom u dětí na základce a na střední. Nevim.)

 


Anketa

Vadí vám v textu nepravidelné střídání spisovných a nespisovných slov?

Ano
Ne

Komentáře

1 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 11. září 2016 v 14:16 | Reagovat

Člověk by prostě měl najít nějakou rovnováhu. Pomáhat lidem do té míry, aby sám sebe nedostal do problémů. To znamená, že se nesmíš nechat zničit. Ale půjčování tužek je opravdu taková maličkost, která ani ničím neubližuje.

2 Destel Destel | Web | 11. září 2016 v 14:35 | Reagovat

Já jsem taky ten typ, který všem všechno půjčil, když si někdo řekl... ale časem jsem se naučila od ostatních vůbec nic neočekávat. Nesejde na tom, jestli ti tuto službu někdy někdo vrátí. Jde o to, jestli máš sama ze sebe dobrý pocit. U mě to je vždycky o tom, že se zamyslím nad tím, co to pro mě znamená. Kdybych ji nepůjčila, nejspíš by to nebylo nic hrozného, ale na druhou stranu bych z toho měla možná později výčitky svědomí, protože mi ta tužka byla opravdu k ničemu a někdo jiný ji potřeboval, takže proč lpět na nějakém principu, když ve výsledku jsem z toho vlastně špatná já a ne někdo druhý! Když jsem se na čas přestěhovala do města a na nějakého bezdomovce narazila častěji, který po mě chtěl pár drobných, naučila jsem se je ignorovat a prostě kolem nich projít aniž bych se zastavila... proč? Protože já těch peněz taky neměla zrovna moc a kolikrát jsem vydržela s jídlem za 200,- na týden, jenom abych nemusela jít za rodiči a chtít po nich peníze. Měla jsem z toho blbý pocit... měla a jaký! Ale píše Raja, člověk se musí naučit být v některých ohledech asertivní a umět říct ne, i když z toho má blbý pocit. Hlavně, pokud by to znamenalo, že tou pomocí vlastně postavíš sám sebe do složité situace. Mě se třeba líbila myšlenka (teď už nevím, jestli to byli luteráni nebo kalvinisti) související s vyznáním. Šlo o to, že podle jejich přesvědčení, ten kdo měl peníze a dařilo se mu, byl svým způsobem vyvolený u boha a tudíž bylo jeho povinností část svého majetku dát na charitu a podělit se. Což je logické, protože chudý by se třeba podělil, ale vlastně by z toho mála co má nikomu moc nepomohl a vlastně by tím dostal sebe ještě do špatné situace, takže by ve výsledku možná musel někdo další pomáhat jemu.

3 Kory Kory | Web | 11. září 2016 v 18:48 | Reagovat

[2]:

[1]:
Moc mě těší vaše smysluplné komentáře.. :) Díky

4 Yu Yu | Web | 17. září 2016 v 12:09 | Reagovat

Ahoj, soucitím s tím, jak se cítíš ale myslím, že je to i dál než na střední. :) Mně je poslední týdny hrozně smutno z toho, jak jsou lidi na sebe zlí, pomlouvají se a tak. Nevím, přijdu si že chci zalést do toho svého lesa a nemluvit na lidi. :D

5 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 2. října 2016 v 14:04 | Reagovat

Já spíš myslím, že být hodný a zároveň asertivní je ten největší oříšek. Tak to mám totiž já. Jednou jsem v obraně ukázala drápky a teď se prostě bojí i ten zbytek se mě slovíčkem dotknout, jako bych kousala. A pak mě všichni pomlouvají. Asi jsem se dostala do roviny, že je mi to jedno. Být hodnej je těžký, ale v závěru moc fajn- tedy pokud nejsi jenom moralista, který kecá a nekoná :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama