Plnění snů: Sen č. nevím: Výlet do Podkarpatské Rusi

11. července 2016 v 23:56 | Kory |  "Deník"
Neuvěřitelné se stalo skutkem. Jeháááá! Opravdu, opravdu jsme tam BYLI! Koločava byla trochu zklamáním, nicméně poloniny a všechno, úplně všechno ostatní mi to naprosto vynahradilo.







Jeli jsme do Prahy, z Prahy Leo expressem, kde se blbě spí, do Košic (Kreslila jsem postavy z Křítkovo světa), a z Košic Eurobusem do Užhorodu. V autobuse jsem seděla vedle fakt divnýho a ošklivýho (docela) týpka. Nudila jsem se, tak jsem si tak nějak vsugerovala, že se mi
líbí. Říkala jsem si, že by bylo hustý, kdyby to byl Ukrajinec. Pak mu někdo volal a já mu nerozuměla ani slovo. Takže to byl Ukrajinec. (Byli tam jen Češi, Slováci a Ukrajinci.) Byla jsem nadšená.
Tak jsem si říkala, že by bylo fakt hodně hustý, kdyby se jmenoval Juraj. Jakože stejně jako bratr Nikoly Šuhaje. A věřte nevěřte, na hranicích, když nám vybírali pasy (samozřejmě při slovu pasy se všichni češi pochechtávali), tak se na pas vždycky koukli a aby se ujistili, že je náš, vždycky řekli naše jméno. A na něj prý: "Jurij?" A on kývl. Prostě úplně... Jehááá! No, měl růžový triko, trochu vousy, spláclej ksicht a na každý zastávce vykouřil tak tři cigarety, ale to jsem prostě začla všechno považovat tak nějak za pozitiva.

A pak jsme přijeli do Užhorodu. (Na fotce je autobusové nádraží.) Bylo tam šílený vedro, směnili jsme si Eura na Hřivny a prošli se. A pak, po několika časových omylech a čekání pod borovicemi vyjeli tzv. "maršutkou" do Koločavy. Cesta byla dlouhá kolem 200 km a trvala pět hodin. Řidič zastavoval lidem, kde chtěli.


Koločava. Tak trochu zklamání. Normální vesnice, déšť. Zalezli jsme ke dvou zastřešeným stolkům a vymýšleli co dál. Potkali jsme ženu se psem, která nám řekla, že se včera rozhodla, že sem pojede, tak jela. Docela hustá. Přestalo pršet. Vodu jsme nabrali ze studny v čísi zahradě. Milí lidi. Vyrazili jsme přes vesnici a ptali se vesničanů, kudy k vysílači na hřebenech. Nějak se neshodli, ale my to prostě vzali bahnem a lesem nahoru, už byl večer a tma, ale pak jsme vyšli z lesa a stanuli na polonině. Tam jsme si postavili stany. A ještě před spaním vyšli na obzor, koukali na hvězdy a tak.


Obzory. Všude obzory. Ráj.


Věž v mlze.


Salaš pod hřebenem. Byli v ní dva bačové. Ptali jsme se jich, kde se tady dá načerpat voda (bylo to v mape značený.) Tak se začli pochechtávat a ukázali nám koryto uprostřed bahna. Kraví voda. Ale nakapali jsme do ní chemii a nic nám nebylo...


Kráva. Asi nejpovedenější. Byli tam všude, a taky ovce, koně a kozy.


Na hřebenech jsme strávili dvě noci a pak zase slezli na chvíli do "civilizace", konkrétně do vesničky Ušt Čorna. (Nebo tak nějak.)
Tam jsme si chtěli dát v hospodě nějakou místní specialitu, ale žádnou neměli. ("Šašliky..?" "Nemáme." "Pelměně?" "Nemáme.." "Boršč?" "Nemáme..") Ne, že by zrovna mně vadilo, vzhledem k mé vybíravosti, že jsme si nakonec dali něco jako řízek s hranolkama. Ale byl v něm sýr. A kopr. Ten byl snad ve všem.
Potom jsme zas vylezli nahoru.


Třetí noc jsme strávili na fakt pěkným místě, kde se dalo koukat na západ i východ slunce. Dlouho jsme stáli kolem ohně a vedli nějaký "filosofický" rozhovory. Třeba o týpkovy v maršutce, co měl na triku obrázek s ovcí a chlapem za ní a nápis MEN AT WORK.


Hašení ohně. Vysoce umělecké.





Další noc jsme spali asi v sedmnácti stech metrech, a bylo to docela hnusný. Večer zima, ráno déšť a vítr nám málem odvlál stan. Veverčák odněkud zpoza obzoru přitáh igelitku plnou sněhu. Večer na mě spad kotlík se skoro vařící vodou, tak jsem měla opařenou nohu, hehé.
Pak jsme šli půl dne v mlze.

Mlha se trochu zvedla a my šli do Dragobratu.


Dragobrat- největší lyžařské středisko Ukrajiny. Z dálky vypadalo docela luxusně, zblízka už tolik ne... Ale atmosféru to mělo. Specifickou. Dali jsme si oběd v nevrlém baru, kde ale pro změnu opravdu měli místní speciality- pelmeně, což jsou v podstatě plněné těstoviny, a šašliky, fakt dobrý masový "špízy". Dali jsme si to obojí, protože jsme si připadali jako "páni velkomóžni." (Ceny jsou tam oproti cenám u nás poloviční, tak jsme si říkali, jaká je to krása, dokud jsme se nedozvěděli, že tam mají průměrné platy 3000 a minimální mzdu 1500 Hřiven. Hřivna je o něco míň než koruna.)
Měli tam televizi. Fakt se na ní nedalo koukat. Byli tam záběry hrochů žeroucích melouny, divných dětí a gymnastů lámajících si nohy stále dokola. Sranda.

No, a pak jsme se ubytovali (jak mastňácky) v hotelu, čehož jsme nelitovali, protože k večeru se strhl takový liják, že se potok vedle "hotelu" zdvojnásobil. To bychom na hřebenech, kde i tak foukal takovej vítr, že nás málem odnes, asi vážně nedali.

Všude rozestavěný baráky... docela depresso.


A všude (úplně super) ukrajinská vlajka nebo (fakt pěknej) ukrajinskej znak.

Prošli jsme se po... ehm... vesnici. Já moc fotek nemám, zato ostatní s foťákem mají spousty dokumentárních vtipných fotografií s místními technickými specialitami- různé spadlé nebo polospadlé sloupy, podivně rozvedená elektřina a mezi tím vším koně a krávy.
Pak jsme šli na večeři do "hotelu", což bylo zase jiné maso, ale taky s koprem. (Myslím.) A řekli nám, že večer přijde živá kapela. Tak jsme z toho měli celkem srandu... upřímně řečeno jsme se obávali, abychom se nezačli všichni šíleně smát, až tam přijde ta kapela v národních krojích.
Dopadlo to ale dobře. Měli sice kroje, ale nebylo to nijak trapné. Přišlo pár místních. Nejdřív jsme tam tak seděli na schodech a blbě koukali, ale potom se to docela "rozjelo" a dokonce jsme tancovali s místníma nějaký náhodný tanečky, což bylo ale docela euforizující.
Párkrát vypadl proud, tak byla tma. Byla bouřka a ten slejvák, kterej pak skončil a venku bylo žlutý světlo. Troubili jsme na sloní trubku. Chtěla jsem si zkusit zahrát na cimbál ale ten chlapík mi buď nerozuměl nebo mi ho prostě nechtěl půjčit. Chvíli jsme (jen já+Křítek) tancovaly venku a zpívaly Vypsanou fixu, tak se pak na nás koukali trochu divně, ale Veverčák jim vysvětlil, že nejsme opilý (Ikdyž jsme mohly bejt. Ale nebyly. K čemu taky?)
Byla tam upíří kočka.
Kecaly jsme s místníma. (Upír ukrajinsky=Vampýr. Jak překvapivé. Jeden týpek řek, že umí anglicky (a francouzsky), tak jsem na něj spustila "So, we can speak in English.." Tak se zatvářil jakože "Dobrý hele, tak moc jsem zas nemyslel, a řek jen "Qoui?" Tak jsme se smáli. Ale nějaká starší paní česky uměla, jako snad téměř všichni starší lidé tam, protože jich většina říkala, že byli třeba 10 let v Česku pracovat.)


Druhej den jsme (opět mastňácky a "velkomožně") vyjeli do půli cesty na hřeben lanovkou. Pak jsme vylezli na nejvyšší vrchol naší cesty, což byla hora Bliznica (1881 m.n.m.). Potkali jsme jiného českého turistu, co si šel Bliznicu jen tak vyběhnout a opakoval věty. Bál se psů u cesty, tak radši čekal na nás.

To je Bliznica, jestli se nemýlím. Místama tam ještě ležel sníh. Navštívili jsme cestou náhrobek jednoho českého skauta, který tam nedávno zemřel, když tady byli na expedici v zimě.





Poslední přespání v přírodě. Vlevo je vidět Veverčák hbitě trhající domnělý křen. Dali jsme si kakao a těstoviny s gulášovkou a sušeným masem.


Večer kolem nás dost těsně prošly krávy. Vlastně nám skoro sežraly kus stanu. (Těsně předtím jsme si už s kravami zažili působivou scénu, když jsme se náhodu stali svědky býkovy vášně na planině.)


Asi v pět hodin ráno nás vzbudila techno hudba. To místňáci vyjeli na borůvky.
Sbalili jsme se a začli sestupovat o tisíc metrů níž do "Paxibu" (Rachova).


V Rachově (Celkem velké město, na nádraží tam jezdí i čtyři vlaky denně!) byli trhy, Křítek byla nadšena z granátového jablka od Veverčáka. Bylo z Chille. Ale kukuřice za pět hřiven snad byla domácí. Taky jsme měli hamburgry, džusy a prostě jídlo, prostě hrozně moc jídla!


Pak jsme chytili "mašrutku" směrem do Mukačeva. Bylo tam dost plno, tak jsme tři seděli vepředu u řidiče. Fajn zážitek, ale bylo tam vedro a hrály tam ukrajinské hitovky. Když se bus vyprázdnil, přesunuly jsme se spát dozadu.


Cestou jsme projížděli podivnou oblastí, kde stály samé zámky, ale třičtvrtě z nich byly nedostavěné. Působilo to skoro až.. strašidelně.


Jedna výjimka. Dostavěnej zámek.


To už je v Mukačevu. Zajímavé foto, že? Je to ve fotbalovém baru. Přijeli jsme tam a na autobusáku na nás čekal náš kamarád Erik s maminkou, který je odtud a byl tu shodou náhod na prázdninách. Ubytovali nás na terase domu jeho tety, která byla pryč a doporučili nám navštívit dosti nevábný hnědý bazén mezi domy, který byl údajně termální a léčivý, a pak jsme šli do fotbalového baru, kde jsme opět vyvedli z míry servírku- skupina deseti čechů, která chce ale hrozně moc jídla. (Ale ty porce tam byly docela malý, to ne že bychom byli až tak nenažraný...)


Noční vycházka po Mukačevu- zábavní park- trochu rozestavěný...



Ráno pršelo, ale stejně jsme šli na hrad. Součástí něho bylo muzeum. Velice zajímavé.




Mukačevská radnice. Má podivné nohy.


Mukačevský sloup s reklamami.


Ulička v Mukačevu


Tržnice


Ukrajinský dobroty na tržnici
Pak jsme už museli zmizet, po návštěvě této skvostné tržnice. Nasedli jsme znovu a naposled do maršutky a jeli do Užhorodu. A odtud do Košic, tentokrát bez Jurije. Ach jó. Ale zato nám na hranicích kontrolovali krosny, jestli nepřevážíme něco nezákonného- jako třeba moc chlastu nebo sýr. Tak ho dali Veverčákovi do kapsy. Ten sýr.

Ale třeba mně do krosny pomalu ani nehrábli. Takže pohoda... (Teda, ne že bych tam zrovna já měla něco, co by jim mohlo vadit. Vezla jsem si jen spoustu jídla, balonky a ukrajinskej toaleťák bez díry uprostřed.) A ten slovenskej celník byl taky docela hezkej. (Muhehe, možná taky vsugerovaně, ale co na tom...je to zábava.)


Bezdomovci v Košicích (My)



Ukrajinské žluté zátiší. Kukuřice, balonek, citrónovej džus a legendární nápoj Živčik alias Hubzuk. Sexózní, to musím uznat.


Východ slunce v Leo expressu. No, ani tentokrát se tam nespalo moc dobře. Ale spalo. A pak jsme si pinkali balonkem v Praze na hlaváku, a pak už jsme jenom přijeli domů.
Bylo to boží, dokonalý, skvělý, prostě BOMBA.
Musela jsem si napsat tento rychlý zápis, ve kterém jsem stejně už vynechala spoustu věcí, ale abych nezapomněla aspoň na tohle. Fotky jsou mý.
 


Komentáře

1 Nikki Allen Nikki Allen | Web | 9. srpna 2016 v 18:21 | Reagovat

Miluji lnění snů a tohle vypadá pohádkově :)

2 kvn kvn | 29. srpna 2016 v 11:24 | Reagovat

boží :), ten zámek bych taky chtěl

3 es es | Web | 1. října 2016 v 17:47 | Reagovat

Ani nevíš, jak moc ti závidím!!! Mám v Mukačevu příbuzné, ale nikdy jsem se s nima neviděla a rodiče mě nechtějí pustit na Ukrajinu na trip, ale plně doufám, že se to časem změní! Celá Podkarpatská Rus je mi blízká a moc ráda bych ji celou po svých prošla s partou super lidí! Opravdu závidím a přeju ti to, že ti to všechno tak vyšlo, fotky jsou nádherný! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama