Recenze posledních dob

21. března 2016 v 9:23 | Kory |  Recenze
Nu, poslední dobou jsem přečetla nebo shlédla pár děl, které ve mně zanechaly dojem. Nejen pro svou upomínku, až si to budu číst třeba ve stáří, si své dojmy napíšu sem, a jen doufám že ten článek posléze nesmažu.
Takže.




Včera jsem s přáteli (ze skautu) viděla film
Scouts guide to the zombie apocalypse.
V podstatě je to o dvou klucích, co chodí do skautu (takovej ten typickej americkej skaut s tunou odborek a když jednu noc spěj v lese, tak si tam kopou latrínu), ale zřejmě už touží odpoutat se od tohoto života a začít dělat rebélie, užívat si sex a.t.d. Ovšem je překvapí nenadálá zombie apokalypsa a oni si posléze uvědomí své hodnoty. (hohoho :D)

Byla jsem připravená na hovadinu, ale hlavně jsem se toho obávala.
Ovšem... dopadlo to nad mé očekávání. První scéna byla super, pak když se objevili skauti, tak jsem se fakt bála co tam budou za klišé a jak všelijak to pohodí skauting do kanálu, ale bylo to celé taková parodie na parodii na parodii, že to snad ani nešlo.
Plusy: Barevnost všeho, prostě to vypadalo hezky, sympatičtí hrdinové, vlastně sympatičtí zombíci, celková přátelskoct, občas to bylo i vtipný, kdybych se na to koukala sama, tak se asi smát nebudu ale takhle jo.

Mínusy: Rádobyduchaplné kecy na konci, pár až přehnaně nechutných scén (no jó, ale zas to bylo originání. Ale furt přehnaný.) a ohraný téma. Což se ovšem trochu vyrovnalo sympatičností zombíků.

Shrnutí: Byla to taková blbost, až to vlastně bylo dobrý.
(autor: JK, inspirováno tímto filmem. Je to úžasné.)

Shingeki no kyojin
Anime, které už opustilo můj život, bohužel už nejsem jím tak fascinována jak tomu bylo ještě před týdnem.
Ale pořád je mému srdci blízké. Hlavně Erwin. A Levi taky, ale hlavně Erwin.
Jsou v něm originální lidé, nechutní obři a super znak Průzkumné legie- křídla svobody.

Mirai Nikki
Další anime, co stojí za to, ikdyž jsem ho stále nedokoukala- seriály prostě nedávám, ikdyž mají jen jednu sérii s 28 díly.
Všichni nadávají na hlavního hrdinu Yukkiho, že je moc zbabělý, ale mě přijde vlastně dost realistický.
A vsugerovala jsem si (tak napůl), že mám ráda jeho otce Kuroua Amano, kterému to sice hrozně sekne, ale je to taky hrozný blbec. Ale mám ho ráda. Nejvíc ze všech postav. Škoda že už umřel.


Haruki Murakami- Norské dřevo
Po četbě Murakamiho knihy Na jih od hranic, na západ od slunce, která mi přišla pekelně depresivní, jsem očekávala
něco podobného. Nicméně, tahle kniha byla skvělá. Neříkám, že nebyla depresivní, ovšem já se u ní nahlas smála, což se často nestává.
Je to o hošovi Tórovi Watanabem (to jméno jsem si musela vyhledat, protože jsem ho už stihla zapomenout :D), jehož kamarád spáchá sebevraždu a on pak chodí (ale jen doslova chodí) s jeho holkou a svou kamarádkou Naoko, kterou je možná fascinován a možná ne, jak kdy. Ta ovšem následně musí odjet na léčení do sanatoria, kam za ní on dojíždí, ale pak... To už by bylo vyspoilerování, kdyby to náhodou četl někdo, kdo tu knihu ještě nečetl. :D

Tuto knihu četla snad celá má rodina a všem se líbila. Poetické scény, které člověk vidí před očima jako film, super postava holky Midori, která člověka nutí k smíchu a je hrozně sympatická, vtipný poznámky a zajímavý situace.
Ale je to taky depreso.
Tóru vlastně nemá žádnej smysl života, jen studuje na vejšce a před spaním pije whisky. Pak jde s někým na oběd. Prostě žádnej cíl. A samý sebevraždy. Kdybych tuhle knihu měla popsat dvěma slovy, byly by to SEX a SEBEVRAŽDY. To nezní moc optimisticky, ale na to, že to jsou snad dvě nejčastější témata, je kniha vlastně dost veselá.
Prostě požár, hraní na kytaru, lezení na stromy (ikdyž jen plánované a neuskutečněné), pláně a Tórovo občas dost vtipné nevyslovené komentáře na věci to vyrovnávaly. Bylo to fajn.
A když jsem si pak pustila tu písničku, hrála mi v hlavě dokola ještě dva dny. A úplně tý knize odpovídá. Naprosto.













Zároveň nedlouho před tím jsem od Murakamiho četla knihu povídek Po otřesech, které vypadají jako obrazy vytržené z velkého kontextu, ale to je na nich to úžasné, prototže se toho spoustu skrývá v tmě neznáma a já ani nechci vědět, co tam je, protože to nikdy nebude takové, jako když to nevíš. Je to fascinující.
OTKa- Kody Kiplinger
Kniha, od které jsem očekávala extrémně málo. Ale to , že ji píšu sem, znamená, že mě zasáhla. Neříkám, že nějak zásadně, ale zasáhla, a to už je celkem úspěch, aspoň na takovýhle typ knihy rozhodně.
Když jsem začala číst, říkala jsem si, že to bude zase ono- vždycky to samý. Holka, o které tam napíšou, že je hrozně chytrá, hrozná intelektuálka a hrozně sarkastická, ale jediný, co reálně bude, je to "sarkastická". Nezajímá se o kluky.
Nevím proč, ale tahle Bianca byla trochu jiná. Nebo možná naopak úplně stejná, ale bylo to napsané tak, že mi byla sympatická.
Ten polibek byl sice dost přehnanej, stejně jako pokračování, ale kdo ví. Zároveň mě to hrozně bavilo a všichni hrdinové byli fakt sympatičtí, Bianka i její kamarádky, Wesley i Toby.
A fajn bylo, že tradiční linie ála NEOBLÍBENÁ HOLKA- ZAČNE SE JÍ DAŘIT- PODĚLÁ SE TO- HAPPY END tady nebyla tak výrazná, vlastně skoro nebyla.
Jediný velký mínus byly Wesleyho občasné duchaplné kecy, které by podle mě týpek jeho stylu nevypustil z pusy ani kdyby se postavil na hlavu.
Takže tak.


Tobiáš Lolness- Timothée de Fombelle
Kniha, kterou jsem začala číst dávno, ale brzo jsem s tím sekla. Teď jsem jí přečetla celou, sice z nutnosti, ale jsem za to ráda.
Jde o příběh Tobiáše, který měří necelé dva milimetry a žije na stromě se spoustou dalších podobně velkých lidí.
Má otce vědce, který prohlašuje různé vědecké teorie. Kvůli němu odchází celá rodina do vyhnanství, apk se zas vrátí a v podstatě je celá kniha o tom, jak se Tobiáš a jeho přátelé snaží utéct nepřátelům.

Na knize mě štvaly moc jasná přirovnání k normálnímu světu, typu otec vědec tvrdí, že mizí listí- otepluje se a podobný kecy na téma životní prostředí. (Nejsem proti tomu, jen mi to vadí v knížce, když se tam o tom moc píše).
Jinak to byl skvělý příběh. Postavy mi všechny něčím něco připomínaly, ale nedokážu si vybavit co. Byly mi něčím nesympatické. Ale je lehce.
Nejslepšími postavami shledávám Lea Blua a Nilse Amena, a dalších dobrých bylo spoustu, jen mě trochu štvala Elíša, Tobiášův otec a Tobiášova serióznost. (To nebyla postava)
Illustration (Ausschnitt): Francois Place


Revival
Film o pár dědcích, co se kvůli jednomu z nich a jednomu příšernému debilovi rozhodnout znovu založit kapelu co měli před lety za mlada.
Je to dobrý film, hrají v něm dobří herci- aspoň někteří, nejlepší byl ten slovák. Kdyby se tam nemotala trapná kapela těch rádoby cool mlaďochů, bylo by to ještě méně trapné, ale i tak to dopadlo dobře.
Herečka šíleně bio manželky jednoho z nich to hrála vážně tak dobře, že jsem jí opravdu nenáviděla.
A téměř všichni tam byli sympatičtí a přišlo to vtipné i mně, jakožto ne moc starému člověku. Oceňuji.

Pán much
Četla jsem, četla a četla, a furt nevěděla, co je na tom tak drastickýho, jak se povídá. No a potom jsem to zjistila.

Příběh je o pár (desítkách?) kluků, co za čtenáři víceméně neznámých okolností ztroskotají na pustém ostrově.
Jedni se snaží o to dělat oheň, aby byl vidět pro lodě, co by je mohly zachránit, zbylí chodí na lovy a kašlou na povinnosti. Pak se to zvrtne.

Nejdřív jsem ty kluky neměla ráda, štvali mě a přišli mi zastaralí a nevěrohodní. Pak jsem zjistila, jací jsou, a už jsem vůbec nevěděla co si myslet.
V knize jsou úžasně věrohodné momenty, například když se jim konečně podaří ulovit prase a pokouší se ho péct nabodnuté na klacku jako na rožni, tak se jim rožeň pálí rychleji než se peče maso, tak si to musí rozkrájet a opékat po malých kouscích, které pak následně stejně jedí polosyrové. Něco takového by se vážně stalo i nám, umím si to živě představit, a taky si umím představit, jak by v nějaké moderní YA dystopické knize nějaká Katniss nebo nějaký Thomas dělali něco takového naprosto bez jakýchkoli problémů.

Taky se mi hrozně líbí to, jak se z otravné postavy vyklube fakt dobrý člověk a naopak, a stane se to přirozeně, aniž by tam o tom autor musel psát svůj názor.
Občas to je vážně psycho. Doporučuji, je to rychlé a docela jednoduché, přesto však hodnotné.

Tak.

Vyčerpala jsem zásobu děl, která mi stále ovlivňují život, ostatní už zmizela v prachu dávnověku. Tyhle zmizí taky. Ale ještě ne. Takže jsou tady.
 


Komentáře

1 Gunthos Gunthos | E-mail | 29. září 2016 v 12:35 | Reagovat

Pán much se mi taky celkem líbil, ikdyž si už pamatuju jenom tu hlavní zápletku a taky to, že mě dost štvali ty kluci, co se zvrtli, a že ten, co to vypráví, je takovej jako ňouma, místo aby na ně vymyslel nějakou lest a dal jim za vyučenou.
Četla jsi Tuláka po hvězdách od Jacka Londona? Je to o něčem jinym, ale nějak jsem si na něj vzpomněl v souvislosti s Pánem much. Je to pěkná knížka.

2 Kory Kory | Web | 29. září 2016 v 13:20 | Reagovat

[1]: Nečetla, vlastně to znám jenom podle názvu, ale možná to někdy zkusím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama