Neuskutečněné plány

29. března 2016 v 20:53 | Kory |  Kecy
Plánuju.
Mám spoustu malých krátkodobých i strašně vzdálených neurčitých cílů, jako asi všichni.
Jsou skvělé.
Jet do zemí, které mě lákají, naučit se spoustu věcí nebo se zlepšit v tom, co už jakž-takž umím.
Zjistit, co je za tím obzorem.
Občas si některý z těch malých cílů splním, mám to jako koníček. Většinou jde o něco typu navštívit opuštěný barák, který vídám z vlaku, natočit nějaký další film, navštívit nějakou tu vysněnou zemi (dobře, to už je trochu náročnější, ale občas se mi to s pomocí někoho podaří)...



Ale bojím se.
Už strašně dlouho se chci naučit jezdit na koni. A prostě... není čas. Furt si říkám, že musím něco začít dělat, ale pokaždý to ztroskotá. Nemám čas. Nebo... uznávám, prostě se to chci naučit jen pro ten pocit, že to umím, a můžu to využít třeba až přijde apokalypsa nebo co já vím, a asi to není dostatečně silnej důvod.

Pak chci mít brigádu. A samozřejmě.... taky není čas. A to není moc konkrétní cíl, a taky to zatím vlastně reálně nepotřebuju (kromě toho, že je mi blbý furt vysávat rodiče), takže motivace k plnění cíle není silná.

Chci se naučit hrát: na klavír. na tahací harmoniku. pořádně na kytaru. na foukací harmoniku. na flétnu.
Ale prostě... na kytaru hraju, mám jí tu, ale na klavír "hraju" jedním prstem melodie. A třeba bych mohla někam chodit se učit, ale ... prostě není čas.

Pak jsou tu hovadiny, který by jen bylo fajn umět, jako třeba bojový umění. To je jen takovej sen, u kterýho vlastně ani neočekávám, že se splní. Ale kdyby jo, bylo by to skvělé. Ale to bych pro to asi musela něco udělat. A mít na to kdy.

Pak jsou tu věci, který dělám, ale taky místo nich prokrastinuju čuměním na blbosti nebo vytvářením blbostí.

Měla bych kreslit. Kreslit, kreslit, kreslit. A ne jen ty hovadiny, co kreslím pořád, ale něco reálnýho, chci se to sakra naučit. Ale né, místo toho jsem někde v háji. (na počítači, třeba.)

Měla bych dělat úkoly na počítačovou grafiku. Budu to potřebovat. Prostě, to se hodí. Ale já místo toho omílám to, co už umím, obcházím postupy, dělám všechno jen napůl, na poslední chvíli.

Mohla bych hrát občas i to debilní COD, aby si nemysleli, že jsem na ně zanevřela. Ale to není zas tak podstatné.

Měla bych se učit na autoškolu.

Měla bych přečíst Nahý oběd a Hrozny hněvu. (Ale ta Kafka na pobřeží se nedá odložit. A potom přijde Walden, život v lesích.)

Jej, ten život v lesích mi připomíná můj cíl, který fakt nevím, jestli uskutečním, ale doufám že- aspoň nějakým způsobem- ano. A to, že chci odejít (na pár dní, týdnů, let, to je jedno) někam do lesů. A tam prostě přežít. Aspoň to zkusit.

A toho se bojím. U všeho si říkám "jednou".

Jednou uspořádám s přáteli pořádnou párty.
Jednou pojedeme v noci vlakem někam daleko.
Jednou pojedeme na road trip autem do Srbska.
Jednou navštívím Sarajevo.
Jednou se naučím střílet ze všeho možného.
Jednou se naučím pořádně anglicky.
...
...
...

A CO KDYŽ NE???
U hodně blogerů jsem viděla, jak si dělají tyhle plány, co stihnout třeba "než mi bude 25."
A přišli mi většinou dost za vlasy přitažený, mám prostě pocit, že ani za 5 let se nemůžou stihnout potkat se všema těma slavnejma osobnostma.

Ale já se obávám, že každý den svého života budu říkat "jednou", a pak už bude pozdě.
Jediné, co mě chrání je to, že už se něco daří. Ty krátké malé cíle, i ty zdánlivě neuskutečnitelné- ve Švédsku už jsem byla a chytáme se do Podkarpatské Rusi. Naučila jsem se na kytaru, jsem na škole, o který jsem v podstatě snila. Dělám autoškolu. Blížím se. Ale... musím dělat víc. Hlavně na to nesmím furt koukat jako na ty vzdálený "jednou" cíle, ale to, co chci udělat dneska.
Jo, to bude ono.
Přesně tak...

Název fotografie: Odjíždíme na cesty. Bude to skvělé.
 


Komentáře

1 Just Blaze Just Blaze | 1. dubna 2016 v 11:32 | Reagovat

Čtu taky Kafku, ale pomalu, chce to u mě čas. Jinak píšeš fakt moc dobře, ale to už jsem Ti asi říkal... :-)

2 alxemisekai alxemisekai | E-mail | Web | 4. dubna 2016 v 11:12 | Reagovat

Podobným stylem jsem také dříve uvažoval. Co všechno chci a hlavně, co bych MĚL určitě stihnout a umět. Začal jsem se honit, jak blázen, dřít se, nervovat, vyšilovat, hroutit. Přibyly mi jizvy a zase jsem si chvíli poseděl v koutě s antidepresivy. A pak se to najednou prostě zlomilo nebo jsem konečně získal dost zkušeností, abych si uvědomil jedno. Všechno se stihnout  v životě nedá. A co je tudíž nejdůležitější? Peníze, které se tisknou každý den? Pomíjivá krása a sláva? Být na chvíli nejlepší, než tě z té pozice někdo sesadí? Nebylo by lepší být prostě šťastný?

Vybrat si věci, které mě skutečně baví a i když v nich třeba nejsem nejlepší, dokážu se posouvat dál právě díky tomu, že je mi ta činnost příjemná? Postupně dělat jednu věc po druhé a užívat si to? Odpočinout si občas a nic si nevyčítat. Užívat si každého dne, života a mít radost z toho, co dělám. Mít z toho dobrý pocit a cítit, že to pro mě něco znamená.

Nikdy jsem se ve škole nenaučil tolik jako sám ve volném čase a jen díky tomu, že mě to bavilo. A ano, musel jsem se vzdát spousty těch úžasných snů, které jsem chtěl dělat, ale zahrnovali ostatní lidi, kteří mě vždy jen využili a oplatili mi všechno neochotou. Někdy má člověk na lidi štěstí, jindy ne. Ale nakonec je vždycky sám a je to jeho vlastní svědomí, se kterým se musí potýkat.

3 Kory Kory | Web | 4. dubna 2016 v 11:22 | Reagovat

[1]: Díky díky :)Kafka je super, ale Norský dřevo se mi líbilo asi víc.

[2]: Taky zajímavej pohled na věc. Možná, že takovej problém trochu mám, no, stresuju se a mám výčitky, když si uvědomím, že jsem zas nic neudělala. Tyjo... no jo... to mám hrozně ráda, když nějakou věc najednou spatřím úplně v jiným světle...

4 Profesor Hagrid Profesor Hagrid | Web | 4. dubna 2016 v 20:42 | Reagovat

Nahý oběd vřele doporučuji ;) Jedna z mých oblíbených knih.

5 Háčko Háčko | E-mail | Web | 8. dubna 2016 v 2:43 | Reagovat

Ľudia premárnia množstvo času čakaním. Ale ešte viac času obávaním sa. Napríklad toho, že to nestihnú. A tak často nerobia nič. Nedaj sa. Rob to, čo chceš robiť.

6 Akrim Akrim | E-mail | Web | 17. června 2016 v 23:29 | Reagovat

Opäť mi hovoríš z duše. Ako asi takmer každý, tiež pociťujem podobnú potrebu, pomaly až tlak, aby som rýchlo všetko stihla, kým nebude neskoro. A tiež prokrastinujem, odkladám, vyhováram sa a všetko posúvam na neurčito. Riešenie bohužiaľ tiež žiadne nepoznám, možno len si dobre premyslieť, či to všetko človek naozaj chce, alebo je to len taká póza a venovať sa tým veciam, ktoré v tomto nemilosrdnom brainstormingu obstoja.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama